Metalová pila? TC electronic V550 zdaleka není jen tím.

V550 je sourozencem highgainových Ampworx pedálů od TC Electronic JIMS800 a Dual Wreck a potomkem předzesilovačů, které modelují legendární zesilovače z počátků rockové historie, tedy pedálů JIMS45, Combo Deluxe 65 a DC 30. 

Stejně jako zmíněné preampy má i V550 svůj předobraz, a sice v zesilovači Peavey 5150 produkovaném Peavey Electronic od roku 1992. Co je to za aparát? Původně šlo o singature model zesilovače vytvořený pro nikoho menšího než Eddie Van Halena.  Předobrazem byl zesilovač Soldano SLO-100, který Halen v té době používal, neznamená to ale, že by ho v Peavey zkopírovali, designér James Brown z něj pouze vyšel, když začal v roce 1990 zesilovač vyvíjet. Později se Van Halen s firmou rozešel a Peavey Electronic začalo od roku 2005 produkovat stejný zesilovač pod změněným jménem Peavey 6550, které odkazovalo na čtyřicáté výročí firmy založené v roce 1965. Jedinou změnou v zesilovači byla jiná značka použitých elektronek. A mimochodem Eddie Van Halen následně ve spolupráci s firmou Fender založil vlastní značku EVH a název 5150 použil i tam.  

Pedál V550 emuluje zvuk zesilovače 5150 od americké firmy Peavey Electronic. Zesilovač vznikl v roce 1992 podle požadavků Eddie Van Halena, proto na něm najdeme iniciály EVH.

Pokud chcete slyšet, jak zní prototyp 5150, můžete pátrat na Van Halenově albu For Unlawful Carnal Knowledge, které vznikalo ve stejné době jako zesilovač. Ale Eddie Van Halen při nahrávání používal i další aparáty, takže můžete jen hádat a samozřejmě poslouchat i následná alba.

Highgainový zesilovač 5150 byl široce užívaným nástrojem metalových kytaristů, a to díky svému opravdu vysokému zkreslení, nad kterým přístroj zároveň dává uživatelům výbornou kontrolu. Široce byl používán v metalu, rocku, a protože přišel na svět v devadesátých letech tak taky samozřejmě v hard core. Popularita 5150 souvisí také s tím, že velice srozumitelně přenáší zvuk podladěných vícestranných kytar (od sedmiček až po devítistrunky) používaných právě v tvrdých žánrech.  

Jak se dočtete dále, 5150 a po jeho vzoru i TC electronic 550 mají zvláštní pochopení pro vyznění basových strun a dostatek „headroom“ pro přenos hlubokých tónů.

Jak dobře se TC electronic přiblížili Peavey 5150 demonstrují sami na tomto porovnávacím videu.

Nejlepší kytarista všech dob, říkají

Eddie Van Halen se narodil v roce 1955 v Amsterdamu. Jeho otec byl jazzový pianista, klarinetista a saxofonista, který pracoval pro nizozemské vojenské letectvo. Matka pocházela z ostrova Java. Kvůli nepříjemnostem, které zažívali jako rasově smíšená rodina, se v roce 1962 přestěhovali z Nizozemska do USA a usadili se v Pasadeně v Kalifornii. Otec vedl Eddieho a jeho bratra Alexe ke hře na klavír, a přestože Eddie jako pianista exceloval, oba bratři neodolali přitažlivosti rockové muziky. Eddie začal hrát na bicí a Alex na kytaru, později se vyměnili. Bratři spolu založili kapelu Van Halen, se kterou psali významné kapitoly rockové historie. Eddie Van Halen byl časopisem Guitar World Magazine zvolen číslem jedna ve stovce nejlepších kytaristů všech dob. Časopis Rolling Stone ho v podobném výběru 250 nejlepších kytaristů zařadil na čtvrté místo. Eddie Van Halen zemřel v roce 2020 v 65 letech v důsledku rakoviny.

V550 a jak na něj

TC Electronic 550 pedál ovládáme šesti potenciometry a dvěma nožními spínači. Pravý nožní spínač slouží k výběru kanálů, ty jsou signalizované zelenou (čistší kanál) a červenou (high gain kanál) diodou. Každý kanál si pamatuje nastavení, které měl naposledy, než jsme přepnuli na druhý, nebo než jsme pedál vypnuli. Ale knoflíky se nám pochopitelně do posledního nastavení nevracejí. 

Jednou z nejsilnějších zbraní všech Ampworx pedálů je možnost připojení sluchátek (zdířkou na malý jack). Pak už ke hře na elektrickou kytaru opravdu nic nepotřebujeme, pokud máme sluchátka a tu kytaru. No dobrá, taky si pořiďte kabel. 

Výstup do sluchátek jde s příslušnou simulací reproboxu prostřednictvím oficiálních IR (impulse response) od firmy Celestion. V případě 550 je modelovaným reproboxem 4 x 12 G12M Heritage, tedy bedna se čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory.

Pedál je vybavený vstupem pro USB pro aktualizace softwaru (o tom níže). 

Levý nožní spínač zastává funkci Boost a můžeme jím ještě více vybudit každý z kanálů. Malým dvoupolohovým přepínačem na zadní straně pedálu určujeme, zda bude Boost zesilovat signál před vstupem do preampu (čímž zesilovač vybudíme, zvýšíme hlasitost i míru zkreslení), nebo zda bude účinkovat až po předzesilovači a nastavený zvuk nám bez úpravy zesílí. 

Hned vedle na zadním panelu je malý otočný ovladač, který zastupuje funkci Presence přítomnou u některých zesilovačů, presence v zásadě přidává vrchní část středových frekvencí.

Výstup z V550 můžeme zapojit do silové sekce zesilovače, v takovém případě použijeme zdířku na jack označenou jako OUT. Druhou zdířkou označenou jako DI s dodatkem CAB SIM posíláme ven signál obohacený o simulaci reproboxu. Na zadním panelu máme také otočný ovladač pro funkci Presence a dvoupolohový přepínač pro nastavení funkce Boost. Vstup pro USB využijete při aktualizace firmwaru.

Základní charakteristiky „pětsetpadesátky“ ovládáme potenciometry Gain, Reso, Level. Gain zastupuje vybuzení zesilovače, tedy i míru zkreslení a zacházíme s ním ruku v ruce s knoflíkem Level pro úpravu hlasitosti. Mezi nimi se skrývá potenciometr se záhadným názvem Reso. Ten přidává hluboké frekvence do koncového stupně zesílení (v tomto případě do simulace koncového stupně, pod nohou máme předzesilovač bez koncového zesilovače). 

Co se děje, když otáčíme Reso doprava? Zvuk dostává více basů, je hutnější, těžší, na jednu stranu vás to větší dunění začne více bavit, ale na druhou stranu, když Reso stáhnete třeba na dvojku, zvuk se více rozjasní, rozezpívá a je znát, že tady neexistuje lepší nebo horší nastavení. Volit budete podle vlastního vkusu a podle toho, jaký zvuk vám sedne do mixu, nebo se kterým se nejlépe prosadíte v kapele. Reso není vůbec zbytečný knoflík, umožňuje volit mezi velmi použitelnými odstíny zvuku. 

Ve spodní řadě potenciometrů máme funkce Low, Mid a High, tedy regulaci basových frekvencí, středů a výšek.

Jak to hraje, když jste aktuální

Předzesilovače Ampworx umožňují aktualizovat software, a to velice jednoduchým způsobem. Do počítače si stáhnete aktualizační program, který není potřeba instalovat. Připojíte pedál přiloženým USB kabelem, spustíte program a on se o vše bezchybně postará. Trvá to tak minutu dvě. 

Na aktualizaci 550 jsem byl zvědavý. I proto, že třeba od recenzentů na YouTube utrpěla výhrady ve smyslu „too much gain“ – tedy, že té míry zkreslení je přehnaně moc. Hrál jsem tedy s pedálem před i po aktualizaci a zažil jsem intenzivní „wow“ moment. 

Po upgrade firmwaru znatelně cítíte větší basovou odezvu na zkresleném kanále. Už předtím byl zvuk pěkný, ale teď má mnohem plnější a bouřlivější basy a máte tendenci knoflíkem Reso ubírat.

Co se mi ale na update líbí úplně nejvíc, je mnohem větší rozsah čistého a mírně zkresleného zvuku na zeleném (čistším) kanále. Před updatem bylo nastavení čistého zvuku velmi omezené, protože kanál šel velmi rychle do zkreslení, teď se z 550 stal nádherný zesilovač pro čistý zvuk a pro nakřáplé zkreslení typu „crunch“. Záleží samozřejmě na typu kytary a síle výstupu snímačů, ale na mé kytaře s uspořádáním single snímačů jako na stratocasteru lze po update softwaru až do poloviny rozsahu knoflíku gain mluvit o čistém zvuku. V jeho velmi různých podobách. Na dvanácti hodinách najdete perfektní zvuk balancující těsně na hraně, za kterou už preamp začne zkreslovat do té míry, že opustíte pojem čistý zvuk. Přitom má tahle podoba čistého kanálu výrazné hluboké basy a bezchybné výšky, opravdu plný zvuk. A od polohy knoflíku na dvanácti hodinách do přibližně tří máte poměrně bohatou škálu nastavení pro nakřáplý, crunch zvuk. Pak otočíte naplno a je to skvělá hard rocková kytara. A metal začíná až na druhém kanále – to mi přijde jako opravdu skvělé pojetí a vylepšení.   

Aktualizace firmwaru V550

Slovy TC Electronic přináší update softwaru tyto změny:

• Ovládání nožním spínačem nyní reaguje při stisku, nikoliv až při uvolnění.
• Vylepšená simulace reproboxu (IR – impulsní odezva). Po aktualizaci IR produkuje jemnější výšky, které přirozeně vytvářejí teplejší zvuk. IR zároveň nově poskytuje jemně rozšířenou basovou odezvou pro plnější pocit ze zvuku.
Výše uvedené změny se týkají pouze výstupu „CAB SIM“.
• Vylepšený model elektronek, který zachovává celkovou strukturu zkreslení, ale zjemňuje jejich chování při přechodu do saturace. To přináší přesnější citlivost na dotek, jaká se objevuje u „zaběhnutých“ elektronek po určité době používání.

Dřevařské závody

Pokud si pořizujete předzesilovač modelující aparát Peavey 5051, je dost pravděpodobné, že výše popsaný čistý popřípadě nakřáplý zvuk není tím, co hledáte. Pojďme tedy stisknout spínač Chan a přepnout se do kanálu signalizovaného červenou kontrolkou.

Tady začíná ta pravá pořádně roztočená okružní pila. Ano V550 je především highgainový předzesilovač. Jiskřivé zkreslení s pořádnými spodky (chcete-li je) začíná už od nízkých poloh knoflíku Gain.

Už když jste na polovině jeho chodu, máte pocit, že je to maximum, že už to dál nemůže jít. Přitom máte před sebou ještě jednou tolik. Přidáváte směrem k maximu a třeba už jen zatlumené struny vykřikují agresivním zkresleným atakem. Kytara maximálně bouří, zvuk je přitom jiskřivý, jasný, vůbec ne zahuhlaný. Ale není ani trochu snadné při takém zkreslení hrát, tady nic neschováte, tady každá chyba nebo nedostatek, každé ubrnknutí, nedomáčknutí, nechtěné zatlumení strun, zadrnčení strun o pražce… vše na vás zařve: nauč se hrát na kytaru, vole! 

Co je naopak snadnější, více než jsem kdy u nějakého zesilovače či zkreslovacího pedálu zažil, je hraní pinched harmonics, flažoletů vznikajících utlumením struny palcem hned za úderem trsátka. Kytara do nich přechází v podstatě sama a zároveň nemáte ten trapný pocit nevyrovnanosti hlasitostí mezi čistým úderem trsátka a flažoletovým vypísknutím. Je to až neuvěřitelné, ty flažolety tam fakt padají samy! Zcela určitě je 550 také dokonalým nářadím pro tapping, domnívám se, ale netvrdím, že to umím nebo se o to pokouším.

Na druhém kanále ještě více oceníte funkci Reso, která vám umožní přidáváním či ubíráním spodních frekvencí v simulaci koncového stupně příjemně měnit vyznění vašeho zvuku.

Červený kanál zkrátka řeže, až piliny létají. Ale není to žádný úzký středový nebo jinak ošizený zvuk. Je to plné burácení, jako když na pile uprostřed směny jedou všechny mašiny na plný výkon.

Poučení (pro autora) na konec

Na muzikantských hračkách je fajn, že vás vždycky něčím překvapí. Ač je to těžké, člověk by se měl zbavit svých předsudků a nezaujímat dopředu k dané věci postoj, pokud ji opravdu nevyzkouší. Testoval jsem už všech šest pedálů TC Electronic Ampworx a moc za to firmě BaSys Audio Pro děkuju. Nyní ve druhém kole mých testů, které připadlo high gainovým pedálům, jsem si nechal V550 až na konec a bez racionálního důvodu jsem se „rozhodl“, že se mi bude líbit nejméně. To je tak, když se člověk nechá zmást třeba svým vztahem k danému žánru muziky, nebo se nechá ovlivnit designem – V550 nevypadá vůbec tak cool jako JIMS800 nebo Dual Wreck. Co ale umí? Má z nich naprosto nejkrásnější čistý a jemně nakřáplý zvuk. 

Který z trojice highgainových předzesilovačů Amworks si vybrat? Je fajn, když život přináší i takovéto volby.

Ještě jsem znovu všechny tři (JIMS800, Dual Wreck a V550) zapojil za sebou, přepnul stisknutím obou nožních spínačů naráz do módu, kdy pedály alternují mezi čistým kanálem a true bypass nastavením, a se všemi třemi si takhle hodinku dvě hrál. V550 to vyhrává! 

Ale je to hlavně výsledek osobního vkusu. V zásadě si myslím, že je jedno, jaký z Ampworxů si člověk pořídí, protože každý má své kouzlo a zároveň každý poskytuje velkou variabilitu zvuků od čistých, po zkreslené, od výškově blyštivých přes středově orientované až po ty s hutnými spodky. A každý se ukázal jako dobrá platforma pro další pedálové efekty, především pro různé typy overdrive a distortion pedálů, kterým Ampoworxy velmi dobře umožňují předvést svůj charakter. 

Autor: Martin Filip

Na přelomu let 2012 a 2013 jsem v redakci časopisu Muzikus s instrukcí „vyzkoušej a napiš o tom“ dostal krabici se čtyřmi tehdy čerstvě na trh uvedenými kytarovými efekty od TC Electronic. Šlo pedály z kategorie zkreslovadel a nakopávadel MojoMojo, Spark, Dark Matter a Röttwailer. Vzniklý text najdete on-line tady. Tehdy začala moje platonická láska ke zkreslení MojoMojo, od dánských mistrů kytarového a baskytarového zvuku. Tenhle pedál jsem si ze čtveřice oblíbil nejvíce, i když třeba Spark, který se dá v podstatě použít i jako preamp pro baskytaru, je v těsném závěsu. 

Vlastně celou čtveřici pedálů bych rád zařadil do své sbírky efektů (v roce 2013 se mi narodila dcera a mé investice šly trochu jiným směrem). Nejvíce mne mrzí, že jsem si nepořídil Röttwailer – úplně bláznivě, přehnaně drsný distortion/fuzz protože ten už firma nevyrábí, a jak v jednom ze svých videí před lety poznamenal baskytarista Janek Gwizdala, Röttwailer musíte mít už jen proto, jak se efekt jmenuje. U ostatních mne neuskutečněná akvizice tolik nemrzí, protože nemusí mrzet vůbec – efekty jsou stále na trhu a stala se s nimi neuvěřitelná věc. Přes nejméně tři velké světové inflační otřesy, které od té doby nastaly, cena těchto efektů klesla, a to takřka na polovinu: MojoMojo v době mé recenze pro Muzikus stálo 3 189 korun, dnes se dá pořídit i za 1350 korun. Rozhodně to není tím, že by TC snížili kvalitu efektů, prostě vědí, že v záplavě drive pedálů musejí tvrdě konkurovat a taky jich jistě prodávají obrovské množství, což ceně jednoznačně pomáhá. 

Janek Gwizdala a MojoMojo, Röttweiler a Dark Matter. Jazzový baskytarista používá zkreslovací pedály od TC Electronic (a spoustu dalších) v kombinaci octaverem a envelope filtrem pro docílení syntezátorového zvuku své baskytary. Foto: YouTube

Gilbert a původní MojoMojo

Pedál MojoMojo získal brzy po svém uvedení na trh jednoho prominentního fanouška. A tím byl kytarista Paul Gilbert (Mr. Big a Racer X), výrazná postava hard rockové a heavy metalové hry, představitel a učitel souboru technik, kterým se přezdívá shredding. Gilbert pro sebe objevil MojoMojo jako hlavní overdrive pedál a zároveň jako řešení, jak dosáhnout standardně kvalitního zvuku, když cestuje po celém světě a na zámořská turné netahá své vlastní Marshally, nýbrž hraje na vybavení vypůjčené v místě. 

Paul Gilbert na mnoha videích, kde mluví o svém kytarovém zvuku, zmiňuje, že MojoMojo (předřazené před aparát Marshall) nechává prakticky stále zapnuté, pokud náhodou nehraje na čistý zvuk, což nebývá často. Na overdrive pedálu od TC Electronic modeluje svůj základní zkreslený zvuk, zejména pro rytmickou část své hry, případně používá ještě další overdrive nebo distortion pedály předřazené před MojoMojo (AC Booster, MXR Distrotion Plus).  

Původní MojoMojo v pedalboardu Paula Gilberta. Bass přibližně na dvou hodinách, Treble rovně nahoru na dvanáctce, Drive na třech hodinách a Level na jedné hodině.  Přepínač Voice překlopený dolů. Velmi podobné nastavení Gilbert používá i u svého fialového signature pedálu. Foto: YouTube

Natřete krabičku na fialovo! 

Všechno výše uvedené je historie.  Když získalo MojoMojo tak výrazného propagátora, bylo na místě, aby TC Electronic Paula Gilberta oslovili a ve spolupráci s ním vyrobili jeho signature model pedálu MojoMojo.  Proto vznikl krásný pedál ve fialové metalíze a s bílými knoflíky potenciometrů. 

Vzhled samozřejmě není tou jedinou úpravou pedálu. I když, Paul Gilbert v rozhovoru na YouTube kanále JHS Pedals (v čase 4:30), v jisté nadsázce říká, že si zamiloval už původní MojoMojo a jediné, z čeho nebyl nadšený, byla barva. Proto si nechal od TC Electronic vytvořit fialovou verzi (fialové jsou Gilbertovy signature kytary FRM300-PR od Ibanez). A vzápětí dodává, že musel s lidmi z TC vymyslet ještě něco, aby jen nenatřeli stejný pedál na fialovo. Proto přidali přepínač označený číslicí 11. A tady se ukazuje Gilbertova veselá povaha a sklon k poťouchlým vtípkům, stejně jako smysl pro humor designérů z TC Electronic. 

Vytočte drive na jedenáctku!

Fráze o vyšťavení kytarového aparátu až na jedenáctku je sebeparodickým vtípkem rockového světa. Číselná stupnice u potenciometrů kytarových zesilovačů sahá obvykle od nuly k desítce, racionálně víme, že nejde o žádné konkrétné hodnoty, ale zkrátka jen o orientační stupnici, kde nula znamená ticho a desítka maximální výkon. Ale jsme rockeři a s tím nemá racionalita co dělat – Marshall a spol. hrají nejlépe, když je všechno doprava, všechny knoflíky na desítku. Ale co když to je málo?

V parodickém fiktivním dokumentu This is Spinal Tap o „nejhlasitější britské kapele“ Spinal Tap, vysvětluje její kytarista jedno z tajemství kapelního zvuku – potenciometry jejich aparátů nejdou pouze k desítce, jako u obyčejných kapel, ale je možné je vytočit na jedenáctku! A ukazuje Marshall s knoflíky omarkovanými škálou 0 až 11.

Mimochodem fráze vytočit to až na jedenáctku má svoje heslo nejen na Wikipedii ale také v Oxfordském slovníku a její původ je ještě starší než Spinal Tap, ba dokonce nepochází z hudebního světa.

Co tedy dělá přepínač 11 na MojoMojo Paula Gilberta? No samozřejmě, že přidává více gainu.

Jak to hraje

MojoMojo Paul Gilbert Overdrive je kytarové zkreslení blízké typu soft clipping overdrive pedálů, jakými je například Tube Screamer. Nelze je ale k těmto pedálům zcela připodobňovat, protože ve vyšších polohách zkreslení je výraz efektu MojoMojo bližší spíše distortion pedálům a Gilbertovo MojoMojo vytočené na jedenáctku, má někdy dokonce charakter podobný fuzz pedálům.

Cílem MojoMojo overdrivu je emulovat zvuk nabuzeného a nekomprimovaného lampového aparátu. Ona charakteristika, že je to bez komprese, platí asi hlavně v nižších polohách zkreslení, neboť v těch vyšších samozřejmě ke kompresi signálu a prodlužování sustainu dochází. 

MojoMojo ovládáme čtyřmi potenciometry, a sice Drive, Level, Bass a Treble. Knoflíky Bass a Treble mají při otáčení mechanický zářez na dvanácté poloze – prsty cítíte, že by se tam chtěl knoflík zastavit. Je to označení polohy 0, kdy potenciometry ani neuřezávají ani neposilují basy, či výšky. 

Právě to, že pedál umožňuje posílit nebo oříznout basy i výšky, dává uživateli vysokou flexibilitu v hledání zvuku. Vyznění pedálu se tak může výrazně měnit a připodobňovat různým zvukům aparátů a druhům zkreslení. 

MojoMojo skvěle dynamicky reaguje na signál kytary, který do něj pustíte. Tedy na vaši dynamickou hru nebo na nastavení volume na kytaře. Dokáže při stejném nastavení signál zkreslovat, ale zároveň při zeslabení signálu vystupujícího z kytary, se zvuk téměř zcela vyčistí. Pedál se tak chová velmi podobně jako lampový zesilovač.

Jedním z hlavních kouzel ovedrivu MojoMojo je, že nijak neořezává basové frekvence a k tomu nabízí ještě skvěle vyladěnou funkci knoflíku Bass, který dovoluje spodní frekvence ještě posílit a zvuk tak hezky rozehřát. Což je samozřejmě skvělé pro hutné zkreslené zvuky nebo pro rytmické výbuchy se strunami zatlumenými hřbetem ruky těsně u kobylky. Dává vám zkrátka to všechno, co od zkresleného zvuku kytary chcete. Zároveň potenciometr Bass ve vyšších polohách krásně zhutní a zesílí vysoké tóny hrané ve vysokých polohách hmatníku, kde primárně žádné basy nehledáte. Váš tón sólové kytary bude díky tomu „tlustší“.

A co dělá přepínač 11? Přidává větší míru zkreslení. Vyšší drive můžeme pozorovat už od nižších poloh potenciometru. Sám Gilbert to popisuje, jako kdybyste před MojoMojo předřadili ještě jeden zkreslovací pedál. Máme tu tedy více gainu už od nuly. Porovnáme-li maximum bez 11 a s 11, dá se opravdu říci, že zkreslení vyskočilo o jeden stupeň. V nižších polohách jsou rozdíly možná výraznější.

Tečka

Mojo ve slangové angličtině znamená něco jako kouzlo, osobní kouzlo, schopnost, slovo vyjadřuje nějakou nehmotnou kvalitu. MojoMojo Paul Gilbert Overdrive je skvělý efekt, který rozehřeje vaši elektrickou kytaru a který můžete mít klidně stále zapnutý před svým aparátem a používat jej jako základ svého zvuku stejně, jako to dělá Paul Gilbert. Mrkněte na to, klik stojí, rozhodně to není nějaká fialová drahota.

Kdo je Paul Gilbert

Komerčně nejúspěšnějším projektem Paula Gilberta je Mr. Big. Kapela, kterou asi mnoho lidí zaregistrovalo díky hitu To Be With You, halekačce s akustickou kytarou, která se hrála i na diskotékách, ale Mr. Big jsou seriózní hard rocková kapela kolem dvou velmi technicky vyspělých muzikantů Paula Gilberta a basisty Billyho Sheehana. A hitů mají mnohem víc (Just Take My Heart, Wild World atd.). Zajímavé je, že jsou jednou z kapel fenoménu Big in Japan – neporovnatelně více se proslavili v Japonsku než doma v Americe nebo třeba v Evropě.  Za zmínku stojí, že když Gilbert na čas z kapely odešel, nahradil ho další mistr hardrockové kytary Richie Kotzen. Mr. Big s Gilbertem jeho kytarou a jeho overdivem MojoMojo hrají dodnes.

Gilbertovou kapelou, která předcházela Mr. Big a střídavě s ním existovala, byli heavymetaloví Racer X založení v roce 1980. Jestliže hitové Mr. Big můžete hanět jako kapelu pro holky, Racer X jsou nářez pro kluky.

Paul Gilbert udělal kromě svého kapelního i sólového muzikantského působení velký zásek v on-line světě jak kytarový lektor, propagátor kytarového vybavení, nestor a učitel shreddingu (ten pojem nemá rád) tedy virtuózního stylu rychlé technicky propracované hry na elektrickou kytaru uplatňovaného zejména v hard rocku a heavy metalu. A pro řadu kytaristů není dnes možná známý jako muzikant z Mr. Big nebo Racer X, ale jako ten velmi příjemný a vtipný chlápek, který hraje drsnou a rychlou muziku a u toho zůstává tak nějak příjemně nad věcí, bez patosu a drsňáctví.

Paul Gilbert a jeho signature pedál. Snímek je výstřižkem z oficiálního produktového videa na YouTube.

Autor: Martin Filip

Dual Rectifier proslul silným zkreslením a zároveň a především velice hutným a pevným zvukem s mnohem silnějšími spodními frekvencemi, než konkurenční lampové zesilovače. Zatímco klasický zvuk metalu bude produkován zesilovačem, který posiluje středové frekvence, takzvaný Rectifier poskytuje mnohem širší zvuk a zakládá si hlavně na silném spodku. Pedál Dual Wreck vám tohle burácení dovolí zažít a použít.

Není to tak, že by ta malá věc ve formě podlahového efektu dokázala udělat všechno to, co velký těžký lampový zesilovač. Je to ale preamp, který vám zvuk neuvěřitelně blízký své předloze vytvoří a dovolí vám ho poslat do sluchátek, do monitorů, do vašeho nahrávacího zařízení, do silové sekce vašeho zesilovače (a pak skutečně uděláte randál srovnatelný s Rectifierem). 

Kde můžete slyšet Dual Rectifier

Slavný aparát od Messa Engineering najdete ve vybavení Alice in Chains, Soundgarden, Foo Fighters, Blink-182, Tool, Korn, Limp Bizkit a mnoha dalších.

Na návštěvě v hardcoreové zkušebně

Dual Wreck je pátým Ampworx pedálem, který jsem mohl otestovat a na těchto stránkách vylíčit své dojmy. A skvělé je, že mě ještě jeden pedál z této řady čeká.

Můj hlavní dojem z Dual Wrecku je, že to burácí neuvěřitelně živě i v domácích podmínkách. A hned druhý dojem je, že se s Ampworxem nemusíte vedle opravdového Rectifieru stydět. Hrál jsem hodně přes monitory a do sluchátek. Ale u toho test neskončil. Když už jsem tu věcičku měl, vetřel jsem se na zkoušku hard-coreové kapely mého bratra. A s kým se tam Dual Wreck potkal? Ano, se svojí předlohou. Tedy skoro. S aparátem z řady Rectifierů jen s označením Single.  Rozdíl mezi těmito Messami je, že Dual o výkonu 100 W má v koncovém stupni čtyři elektronky 6L6, zatímco Single je padesátiwattový a má dvě 6L6. Zvukově je Single Rectifier maličko středovější, metalovější.

Ve zkušebně jsem Dual Wreck zapojil do koncového zesilovače stowattového tranzistorového Marshallu (kombo má efektovou smyčku). Nehrál jsem tedy přes předzesilovač Marshallu ale jen přes jeho silový stupeň a reproduktor Celestion. S tímhle vybavením jsem hrdě ustál dva kytaristy s lampovými zesilovači a velkými boxy. Jedním z těch zesíků, byl zmíněný Single Rectifier. Řekl bych, že zvukově jsme si byli velmi podobní. Úmyslně jsem žhavil gain na Dual Wrecku mnohem méně než hardcoreoví drsňáci se sedmistrunkami a užíval si spíše čistší a méně či více nakřáplý zvuk, který přesto kapelou velmi dobře prostupoval.   

Srovnání zvuku digitální simulace a pedálu od TC Electronic nechme větším borcům: To, že je to opravdu velmi věrná modulace, předvádí německý hudební producent na svém srovnávacím videu (užijte si to od času 4:30).

Malířské plátno pro efekty

Jak přes silovou sekci komba, tak přes domácí monitory nebo do sluchátek, je pocit ze hry na Dual Wreck velmi živý, struny vám pod rukama nedočkavě štěkají a vyrážejí prudkým atakem. Wreck, zejména na druhém kanále, umožňuje opravdu mohutné a přitom velmi transparentní zkreslení bez jakékoliv zahuhlanosti a stále tam jsou ty mohutné spodky. Jde o emulaci high-gainového zesilovače, ale Dual Wreck hraje samozřejmě také perfektně čistým zvukem. Ten je velmi široký, protože začíná těmi hlubokými spodky. Předzesilovač se ukázal jako skvělá platforma pro efektové pedály zapojené před ním. Zřejmě díky tomu rectifierovskému basovému spodku jsem měl dojem, že na něm více než v jiných podmínkách jsou slyšet zvukové rozdíly různých zkreslovacích pedálů. Dual Wreck byl pro ně něco jako velké a čisté plátno, které nechává vyniknout bohaté paletě malířových barev.

Proč Wreck a proč Rectifier?

Název Dual Wreck by se asi dal přeložit jako dvojitý vrak. Nezní to zrovna jako nejlepší marketingová práce, pokud tak chcete nazvat technologicky propracovaný produkt. Název je ale dalším příkladem toho, jak si v TC Electronic hrají se slovy, když pojmenovávají své výrobky – zvlášť pokud jde o ty čerpající inspiraci ze slavných předloh. Takže Dual Wreck je parafrází na Dual Rec nebo Dual Recto, což je zase zkrácenina od Dual Rectifier, a to už něco konkrétního znamená: slavný zesilovač od firmy Messa Boogie (vlastněné společností Gibson), který definoval zvuk tvrdé rockové muziky devadesátých let a který dodneška uspokojuje nejtajnější touhy kytaristů po mohutném zkreslení se silnými spodky.

Příběh téhle Messy je docela zajímavý v tom, že ji společnost začala vyvíjet koncem osmdesátých let, aby najela na vlnu heavy metalu a odpověděla na volání kytaristů, že chtějí více gainu. Hnala ji sílící konkurence původně butikových značek jako Soldano nebo Bogner, které na tohle volání uměly odpovědět rychleji.  V Messa Bogie tedy vyvíjeli, vyvíjeli, ale nestihli to. Osmdesátky utekly a s nimi i všeobecné nadšení rockového světa pro metal jako hlavní proud. Smůla? Vůbec ne. Zesilovač přišel na svět v roce 1992, v době, kdy se populární hudba zásadně proměňovala. Nastaly devadesátky, éra, která se z dnešního pohledu svou mytickou aurou vyrovná šedesátkám. Hair metal byl najednou děsně out, zato se zrodil grunge a vrátila se popularita punku. A od nich a od metalu se začaly odvíjet další tvrdé styly. A aby je mohli kytaristé uvařit, potřebovali na to správné nádobíčko. Dual Rectifier se tedy zrodil nikoliv pozdě, ale naopak v ten nejlepší možný moment.

Proč se aparát od Messa Engeneering tak jmenuje? Dual Rectifier, neboli dvojitý usměrňovač, odkazuje na to, že zesilovač ve svém koncovém stupni přeměňuje střídavý proud na stejnosměrný dvěma způsoby, mezi kterými lze vybírat: za prvé pomocí elektronkového a za druhé pomocí křemíkového diodového usměrňování. Tím poskytuje kombinaci dvou charakterů zvuku: ten modernější postavený na polovodičích s rychlejším nástupem zvuku a ten klasičtější, kdy elektronky poskytují plynulejší nástup i pokles zvuku. 

Poštelováno v butikové dílně

Dual Wreck od TC Electronic je tedy digitální simulací tohoto slavného zesilovače.  Konkrétně napodobuje verzi 1995 Revision G Dual Rectifier. TC Electronic se na zesilovač podívali svýma očima a svou osvědčenou technologií digitální simulace zvuk takzvaného Rectifieru napodobili. 

Jak je u simulací z řady Ampworx zvykem, TC nesimulovali čistou sériovou verzi zesilovače, ale aparát mírně butikově upravený.  Výsledkem je přidaný otočný knoflík Tight, který ladí spodní frekvence zesilovače, tak aby si uživatel, slovy inženýrů z TC Electornic, našel svůj kompromis mezi hutným spodkem a pocitem utaženějších frekvencí. Pakliže je parametr na nule, hrajete přes simulaci originálního zesilovače, ale jakmile přidáváte Tight, frekvence se posunují ve prospěch středů a na úkor spodků. 

Jako dobré vysvětlení, kam tím TC míří, beru video, kde německý metalový producent Kristian Kohle popisuje, že on za tímhle účelem – mírně oříznout až příliš hutné hluboké frekvence – používá před Rectifierem overdrive Tube Screamer, kterým si jednak zabarví zkreslení a jednak pošle frekvence mírně do středů. To, že inženýři z TC Electronic knoflíkem Tight sledovali podobný záměr, vysvětlují i oni sami na tomto videu (hlavním tématem jejich příspěvku je ale softwarové vylepšení Ampworx pedálů – update si můžete do pedálu stáhnout z počítače pomocí USB kabelu, který najdete v krabičce s efektem).

Další butikovou vychytávkou má být podle TC tlačítko Boost, tedy přidané vybuzení předzesilovače, které máme k dispozici na obou kanálech.  Pro uživatele Ampworxů nejde o žádnou novinku, protože booster nám inženýři přidávají i k většině ostatních. K funkci boostu se váže přepínač na zadní straně pedálu, kterým můžeme zvolit, zda funkce zesílí signál ještě před vstupem do preampu (čímž zesílíme zkreslení), nebo zda zafunguje až po zesilovači a nastavený zvuk nám zesílí bez dalšího přidání gainu.  Booster u Dual Wrecku zároveň v souladu se záměrem TC Electronic mírně zasahuje do charakteristiky zvuku, protože je to středově orientovaný booster, který mírně uřezává spodní frekvence a přidává ty středové.  Tedy funkce Boost i Tight mají zčásti podobný cíl – oříznout hutný spodek (protože pro někoho to může být až moc) a posílit středy.

Knoflíky lásky zapínám

Šesti chromovanými knoflíky evokujícími zalíbení konstruktérů z Messa/Boggie v chromových částech zesilovačů ovládáme na Dual Wrecku charakteristiky zvuku obou kanálů schovaných uvnitř pedálu. Každý kanál si pamatuje své poslední nastavení, ale knoflíky se vám po přepnutí kanálů do své původní polohy samozřejmě nepřetočí. Pro další úpravu zvuku musíte nejprve nastavený bod dané korekce potenciometrem najít a pak pokračovat v úpravách.

Kromě již zmíněného poťáku Tight pedál ovládáme knoflíky Gain, Tight, Level, Bass, Mid a Treble. Všechny dělají to, co říká jejich popisek. 

K dispozici máme dva nožní přepínače. Pravý přepíná mezi dvěma kanály (zelený, podle barvy diody – čistší, červený – divočejší). Levý nožní přepínač v případě Dual Wrecku zastává funkci Boost a můžeme jím ještě více vybudit každý z kanálů. 

Stiskneme-li oba nožní spínače současně, volíme mezi módem dvoukanálového zesilovače a bypass módem. V tom prvním slouží Dual Wreck jako předzesilovač se dvěma kanály (zeleným a červeným), které měníme pravým přepínačem Chanell. V tomto módu je stále zapnutý.

V bypass módu se funkce pravého nožního přepínače mění – volíme jím, zda je pedál vypnutý (a kytarový signál jím prochází nedotčeně) nebo zapnutý. A pokud je zapnutý, je na něm aktivní ten ze dvou kanálů, který jsme zvolili naposledy před přepnutím do bypass módu.

Vstupy a výstupy

AmpWorx pedály nám poskytují několik možností, jak postat zvuk ven. Výstup z pedálu Ampworx můžeme zapojit do silové sekce našeho aparátu, pokud nám to umožňuje, a pak hrát přes připojený reproduktor nebo reprobox. V takovém případě použijeme zdířku na jack označenou jako Out. 

Druhou možností je vést signál ven zdířkou označenou jako DI s dodatkem CAB SIM, tím posíláme ven signál obohacený o simulaci reproboxu. Tento výstup využijeme, pokud signál směřujeme například do nahrávacího softwaru nebo do mixpultu, výstup je totiž obohacený o simulaci reproduktoru. Všechny Ampworxy používají oficiální IR (impulse response) od prestižního výrobce reproduktorů Celestion. Dual Wreck je vybavený simulací boxu se čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory Celestion V30.

Všechny Ampworxy disponují výstupem na sluchátka (zdířkou na malý jack). Opakovaně za tohle výrobci děkuji. Dostáváte tím nejen skvělý preamp použitelný na profesionální úrovni k živému hraní i nahrávání, ale zároveň nesmírně praktickou věc pro vaše osobní hraní a cvičení. S nekompromisní kvalitou zvuku.

Na zadním panelu najdeme také vstup pro USB, který slouží k aktualizaci softwaru. Konstruktéři z TC už všech šest pedálů Ampworx aktualizovali, často na základě připomínek uživatelů, a velmi otevřeně o tom hovoří na tomto, již citovaném videu. Úpravy se týkají například vyladění IR simulace reproboxu, kdy update poskytuje zvukově měkčí výstup samozřejmě se zachováním charakteristik příslušného boxu vybaveného reproduktory Celestion.  

Na zadním panelu máme také malý otočný ovladač, který zastupuje funkci presence přítomnou u některých zesilovačů, presence v zásadě přidává vrchní část středových frekvencí.

Třetí a konečné náčiní kytaristy

Po zkušenosti s pěti pedály z řady Ampworx jsem nabyl přesvědčení, že hráč na elektrickou kytaru potřebuje jen tři věci. První je kytara, druhou je kabel a třetí je pedál Ampworx, třeba Dual Wreck. 

Předpokládám, že sluchátka nebo nějaké monitory se zesilovačem už doma máte a nic víc ke kvalitnímu a uspokojivému hraní, cvičení a zlepšování se nepotřebujete. Tato teze platí hlavně za předpokladu, že aktivně nezkoušíte a nevystupujete s kapelou. Ale i tak se dá bez zesilovače nebo komba čistě jen s Ampworxem kvalitní ozvučení kytary zajistit, pokud máte možnost poslat signál ve zkušebně do nějakého PA a na koncertě do mixpultu a do odposlechu. Bez obav, že by vaše kytara kvůli tomu nezněla skvěle. Naopak s Ampworxem bude váš zvuk luxusní, jen budou lidé marně hledat tu Messu se čtyřdvanáctkovým boxem za zády kytaristy.

Autor: Martin Filip

Spojenectví (téměř) s čímkoliv 

Jak už jsem se přesvědčil u jiných zařízení od Behrigeru (například Rhytm Designer RD-6 a TD-3 Bass Synthetizer) , i u kláves Swing se podařilo Behringeru vyniknout mezi konkurenčními přístrojí širokou nabídkou toho, s čím a jak přístroj propojit. Očekáváte, že klávesky Swing připojíte k počítači a budete je používat pro svůj DAW software? Ano jistě. Případně je připojíte ke svému desktopovému syntezátoru, který nemá klaviaturu? Ano, samozřejmě, ale to je jen začátek. Podívejte se na zadní panel kontroléru Swing. Ten je vybaven tolika zdířkami, že je jasné, že o pouhý MIDI kontrolér k DAW nebo synthu nejde. Swing je v podstatě hudební MIDI uzel, kterým můžete řídit nebo přes který může komunikovat několik různých hudebních zařízení. 

Mluvíme-li o konektivitě, prozkoumejme zadní panel Swingu. Máme tu zdířku na USB kabel, který je součástí balení. Tudy se připojíme k počítači, Swing nepotřebuje žádný driver nebo dodatečný software (i když software pro podrobnější nastavení funkcí Swingu existuje, jmenuje se ControlTribe), váš DAW si kontrolér sám najde. Swing také v tomto případě nepotřebuje samostatné napájení, bude se napájet prostřednictvím připojovacího USB kabelu. Přesto zdířkou pro napájení adaptérem disponuje, využijeme ji, pokud budeme ovládat hardwarové zařízení a nebudeme přitom připojení k počítači (adaptér není součástí, ale jde o standardní válcový konektor, Swing si žádá 9 V a 500 mA). 

K připojení například k syntezátorům využijeme zdířky MIDI In a MIDI Out. Velkou přidanou hodnotou Swingu je, že je vybaven třemi CV (Control Voltage) výstupy, kterými ho lze připojit k modulárnímu syntezátoru či podobnému zařízení, které přijímá signál v jazyce CV. Konkrétně tady máme tři CV výstupy: Mode, Gate a Pitch. 

Na zadním panelu také najdeme zdířku na velký jack pro připojení klávesového sustain pedálu. Pak tu máme vstupy na malé jacky pro In a Out Sync, tedy pro propojení jiného hudebního zařízení typu sekvencéru, kterým si sladíme tempo a celkový běh obou či více zařízení (zejména v případě, že toto zařízení nemá vstup pro MIDI, příkladem může být Pocket Operator od Teenage Engeneerign nebo třeba opět modulární syntezátor).  

Díky široké konektivitě může Swing fungovat i jako MIDI to CV konvertor. Tedy můžete například jiným zařízením, které nemá CV výstup, ale má MIDI výstup, poslat signál nejprve do Swingu a přes něj pomocí CV výstupu pokračovat třeba do modulárního syntezátoru. Swing spolehlivě vaši informaci předá. Jen je potřeba zvolit správné vstupní a výstupní MIDI kanály obou zařízení. Váš nový MIDI keyboard tak může skvěle sloužit jako MIDI to CV adaptér, za který byste jinak museli vyhodit nějakou tu korunu. Praktické video hudebníka, který Swing používá například také kvůli této funkci, najdete tady. 

Swing je MIDI kontrolér, který disponuje 36 klávesami, to ale neznamená, že jsme omezeni pouze na malý výsek klaviatury. Tlačítky OCT+ a OCT- posouváme celý rozsah klaviatury o oktávu výše a níže. Dokonce můžeme živě měnit ladění každého jednotlivého tónu (pitch bends) jedním ze dvou dotykových ovladačů, ten druhý efektový pruh je určený ke změně modulace. 

Odolný nástroj

Prohlédneme-li si Swing z hlediska stavby, dojdeme k tomu, že je to kvalitní nástroj ze solidních komponentů. V prvé řadě, to nejsou nějaké plastové klávesky, spodní strana je celokovová. Klávesy působí velmi stabilně, mohly by snést i trochu hrubší zacházení. Schopnosti odolat opravdu dlouhému používaní a plnému nasazení odpovídají kvalitní pryžová tlačítka i dotykový slide controler vestavěný do dvou pruhů na levé straně (Pitch Bend a Modulation). A budete mile překvapení otočnými přepínači Scale a Style/Pattern, které působí velmi pevně a stabilně, jejich chod je poměrně tuhý v pozitivním smyslu, není to nic, co by se mohlo snadno rozbít. Podobný charakter má i otočný ovladač tempa. 

Swing budeme ovládat a jeho různé funkce nastavovat především pomoci pryžových tlačítek, někdy v kombinaci s klaviaturou, protože i klávesám jsou přiřazené sekundární funkce. Například, když nastavujeme funkci Sync, vybíráme MIDI kanál a podobně, jdeme na to pomocí kombinace tlačítek. Není tady nějaký přepínač, u kterého bychom měli pocit, že se brzy opotřebuje. 

Práce se sekvencerem, tvorba akordů a arpeggií

Swing, čili kontroler s 36 klávesami klaviatury vybavil výrobce polyfonním sekvencerem s 64 kroky a módem Chord, umožňujícím programovat a hrát akordy, a módem Apeggiator, který zase umí sestavovat arpeggio. 

Sekvence se stavějí přímočaře: tlačítky se přepneme do sekvenceru, vybereme otočným přepínačem jeden ze slotů paměťové banky, kam můžeme sekvenci uložit (máme jich osm), a nahrajeme sekvenci na klávesách. Swing si ji zapamatuje a bude nám ji na požádání přehrávat. Zároveň umožňuje se sekvencí dále pracovat, například ji pustit pozpátku, nechat ji zahrát staccatem nebo naopak noty propojit. Rychlost přehrávání sekvence upravujeme otočným tlačítkem Tempo, ale můžeme také použít známou funkci tap tempo a tlačítkem Tap potřebné tempo naťukat. Otočným přepínačem Scale pak měníme délku not v naší sekvenci tím, že zvolíme některou z osmi možností od not čtvrtinových po dvaatřicetinové trioly. 

V módu akordů, můžeme Swingu ukázat akord, tím že ho zahrajeme po stisku tlačítka nahrávání, a on nám pak bude hrát analogicky příslušné typy akordů po stisknutí pouhé jedné klávesy základního tónu. 

V módu Arpeggiatoru nám Swing vytváří arpeggio na základě zahraného akordu nebo zahrané (naprogramované) sekvence. Můžeme tedy na klávesách držet akord a Swing nám jej sám rozkládá a hraje v příslušném tempu a zvoleném patternu (ten si vybíráme otočným ovladačem) nebo naprogramujeme arpeggio, které nám pak Swing přehrává po stisknutí tlačítka Play. Otočný ovladač nám nabízí tyto patterny arpeggia: U – od nejnižšího tónu k nejvyššímu, D – od nejvyššího k nejhlubšímu, U+D – nahoru a pak dolů, UP x2  – nahoru, kdy každý tón zazní dvakrát za sebou, DOWN x2 – dolů, kdy každý tón zazní dvakrát, U+D2 – nahoru a pak dvakrát za sebou dolů, ORDER – hraje v pořadí, ve kterém jsme do něj tóny nahráli nebo RND – přehrává zvolené tóny nahodile. Styl arpeggií lze měnit během přehrávání a také lze tóny do arpeggia přidávat. 

Z výše uvedeného je, myslím, dostatečně patrné, že se Swingem si užijete spoustu zábavy. A to jsme zdaleka ještě nepopsali všechny jeho funkce, třeba ratcheting, tedy efekt, který rozdělí notu na více not kratší délky. Swing také umí swingovat – při programovanání sekvencí a arpegií můžeme noty vychýlit z neúprosně přesné rytmické mřížky a dodat tak sekvencím a arpegiím více živosti a muzikálnosti.

Je na co se těšit

Swing je velmi užitečné nářadí doslova za pár korun. Potenciálně v sobě skrývá ještě jednu vlastnost, která jej zvýhodňuje na trhu. Tedy potencionálně. Behringer s vydáním této novější verze Swingu oznámil, že připravuje vydání svého vlastního softwaru DAW (Digital Audio Workstation), který má být k dispozici zdarma. A právě Swing stejně jako některá další digitální zařízení od Behringeru jsou připravená na spolupráci s tímto novým programem. Tak uvidíme…

Autor: Martin Filip

JIMS 800 je digitální simulací legendárního zesilovače JCM 800 od společnosti Marshall. Konkrétně jde o napodobení prvního modelu z této série označovaného číslem 2203. Ten vycházel ze svého takřka identického předchůdce JMP 2203 ze série Master Volume, kterého Marshall Amplifiers vybavily novým boxem a novým designem kontrolního panelu. Produkce JCM 800 odstartovala v roce 1981 a aparáty s tímto označením se staly zásadním vybavením hard rockových a heavy metalových kapel. Jde zkrátka o zvuk, který definoval heavy metal, ale zároveň byl používán v řadě dalších zejména rockových žánrů. Průrazný zkreslený zvuk s výraznými středy je jen částečným popisem toho, co tenhle elektronkový zesilovač dovede.

Řada JCM 800 byla druhou sérií Marshallových zesilovačů, které firma vybavila ovládáním Master Volume, což umožnilo docílit kýženého mohutného zkreslení lampového zesilovače už při nižších hlasitostech než těch, kdy opadává omítka, a praskají okenní tabulky. To je zároveň charakteristika, se kterou si vyhráli inženýři z TC Electronic a za pomoci své technologie digitálního modelování ji dovedli do absolutna: Vytvořili marshalovskou pilu do dětského pokojíčku.

Ono to zní už jako klišé, když napíšu, že pre-amp JIMS 800 umožňuje nejvyšší možné zkreslení Marshallů z osmdesátých let převést do ložnice v paneláku nebo dokonce do sluchátek. Ale pro mne je to hlavní dojem, přesněji řečeno úžas, nabytý ze hry na tento pedál. Hrajete pokojovou hlasitostí přes monitory nebo si zvuk pre-ampu pouštíte do sluchátek a zní to tak opravdově, tak plně a bohatě, že vykulíte oči, přestože jste už předtím viděli pět videí s JIMS 800 na YouTube.

Jim Marshall a jeho auťák
Proč se série od Marshallu jmenuje JCM 800? Písmena JCM představují iniciály legendárního konstruktéra zesilovačů, držitele řádu britského impéria, Jamese Charlese Marshalla. Číslo 800 nemělo původně příliš smysluplný význam – odkazovalo pouze na poznávací značku vozu, se kterým Marshall jezdil. Společnost však později číslo využila jako označení dekády, tedy osmdesátek, a navázala dalšími řadami JCM900 pro devadesátá léta a JCM2000 pro aparáty produkované na počátku milénia.

TC Electronic vytvořili pro svůj pedál trochu kryptický název JIMS 800, ale ve skutečnosti nic neskrývají a legitimně přiznávají předlohu své digitální modelace. Označení JIMS odkazuje na Jima Marshalla. Zcela oficiální je i použití IR simulace reproduktorového boxu, kterou inženýři z TC Electronic vybavili DI výstup (stejně jako výstup do sluchátek). Také všechny ostatní Ampworx pedály používají oficiální IR (impluse response) od výrobce reproduktorů Ceslestion, JIMS 800 je vybavený simulací boxu se čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory Celestion C12-65. Ano, takhle mohutně bude například nahrávka pořízená pomocí JIMS 800 do vašeho DAW znít, aniž byste museli bednu se čtyřmi repráky (a lampový zesilovač k tomu) tahat a laborovat s tím, jak správně zvuk snímat. 

Samozřejmě netvrdím, že vám studiové monitory nahradí čtyřdvanáctkovou bednu tak, abyste s takovým vybavením ozvučili klub. Ale i na živé hraní konstruktéři mysleli, a právě proto je DI výstup pedálu vybavený simulací reproboxu, odtud můžete poslat svou kytaru přímo zvukaři. Není to kec, je to vyzkoušené. Jiný pedál z řady Ampoworx, a sice Combo Deluxe 65’, tímhle způsobem na koncertech používá frontman „androš“ kapely Sladký konec, se kterým jsme zmíněný pedál pro předchozí článek testovali, a on si ho pak pořídil. 

S aparátem do butiku

K úplnému popsání JIMS 800 musíme ještě zmínit to, co k pedálu uvádějí TC Electronic, a sice že nemodelovali zvuk standardního JCM 800, ale zesilovače upraveného tak, jak to pro kytaristy dělali stavitelé butikových zesilovačů. Je tedy proto upravená funkce Treble Bleed, tedy pronikání výšek i při nejvyšších zkresleních. Tuto standardní vestavěnou část obvodu si nechávali někteří uživatelé záměrně vyřadit s cílem dosáhnout toho, aby nebyl zvuk v horních polohách až tak ostrý, ale aby naopak posílili středy. TC k JIMS 800 píší, že Treble Bleed nevyřadili zcela, ale zvolili kompromis, aby dosáhli sladších středů bez příliš řezavého vysokého konce.

Druhou modifikací, kterou se nechali inspirovat, je speciální tónový obvod (Custom Tone Stack). Tato úprava sériových zesilovačů se objevovala proto, že JCM 800 svůj tone stack, tedy obvod korigující basy, středy a výšky, zdědily od předchozích Marshallů označovaných jako Plexi a od lampových PA zesilovačů. I do těchto obvodů si nechávali majitelé JCM 800 zasahovat a učinili tak i inženýři TC Electronic ve své modelaci: u knoflíků Bass, Mid a Treble mírně změnili centrální frekvence každého z nich, aby dosáhli větší variability vyladění zesilovače. 

A do třetice, na druhém kanále (signalizovaném červeně svítící diodou), přidali výrobci trochu více zkreslení a vyšší kompresi, a to přece chcete.

Bez brzdy

Z videí ten pocit nedostanete, ale pedál vybuzený na vysoký gain působí nesmírně živě, už jenom dotyk zatlumených strun vyráží navztekané zvuky, jako když vás za dřevěnými vraty stodoly varuje pěkně naježený pes. A když pak struny necháte rozeznít a hrábete do nich, vypustili jste to vzteklé zvíře ven a nikdo se před ním nemůže cítit v bezpečí. Je skvělé, jak tohle vysoké a šťavnaté zkreslení zní z monitorů, a to i při malých hlasitostech. Nepotřebujete žádnou výkonovou brzdu pro nažhavený zesilovač, abyste si mohli tyhle metalové zvuky užít třeba v domácím studiu a docílili tak hutně znějící kytary na nahrávce. 

První kanál (signalizovaný zelenou diodou), který má méně gainu, je skvělý na čisté zvuky a nakřápnuté „crunche“. Nejde do takových poloh jako červený kanál, který poskytuje skutečnou pilu. Díky tomu, že mu konstruktéři z TC oproti předloze ještě o něco více gainu přidali, nemusejí se vyznavači soudobých tvrdých stylů muziky bát, že by zvuk JIMS 800 byl nějakým oldschool soundem pro vyměklé staříky (ale tím není ani při nízkých polohách knoflíku gain).

Cirkulárka roztočená až do posledního prstu

Osobně jsem si na JIMS 800 užíval právě čistých a nakřápnutých poloh, které jsem obdivoval už při testu JIMS 45, který se mi z vintage řady Ampworx pedálů stal tím nejoblíbenějším. A v těchto, ale i vyšších polohách, je JIMS 800 skvělou platformou pro další efektové pedály, skvěle reaguje například na overdrive MojoMojo Paul Gilbert právě od TC. 

Porovnání 45 a 800 přináší pěkný exkurz do zvukového vývoje Marshalů. JIMS 45 je holdem prvnímu zesilovači z produkce legendární britské firmy, Marshallu JTM45 z roku 1965. Zesilovači, na kterém postavili svůj zvuk Jimi Hendrix nebo třeba Angus Young. Na pedálu JIMS 45 jsem obdivoval, jak se při nejvyšších polohách zkreslení při některých riffech až zajíká tím, jak simuluje totálně vybuzený vintage zesilovač. Takové momenty, kdy aparát „nestíhá“, přesně znáte třeba z Hendrixových nahrávek. Něco takového už u JIMS 800 neslyšíte, tady pedál s přibývajícím gainem stále přenáší zvuk velmi transparentně, stále je to ten jiskřivý spíše středově orientovaný zkreslený zvuk. I při nejvyšším zkreslení poskytuje krásně jiskřivé výšky. Při zvyšujícím se gainu reaguje naprosto spolehlivě stále hladší pilou s plným zvukovým spektrem, vzrůstající kompresí a nenechá se rozhodit.

Jak jsem již napsal, JIMS si dobře rozumí s efektovými pedály. Zapojením overdirve a distortion efektů můžeme dostat jiné druhy zkreslení. Na druhou stranu si ale pedál, o žádné další zkreslení neříká, protože ho poskytuje opravdu širokou paletu. Kromě dvou kanálů máte k dispozici také boost, což je opravdu velmi užitečná součást tohoto Ampworxu. Užívám si na prvním kanále přechod z čistého zvuku do krásně nakřápnutého crunche po pouhém stisknutí tlačítka boost. Přitom můžete jít ještě dál, protože za vraty číhá navztekaný červený kanál. Když si to spočítáte, můžete naživo bez kroucení knoflíky na JIMS 800 používat čtyři nastavené zvuky: zelený kanál, zelený kanál + boost, červený kanál a červený kanál + boost.

Víceméně obecně o ovládání Ampworx pedálů

Šesti knoflíky vyvedenými v marshallovském stylu ovládáme na JIMS 800 charakteristiky zvuku obou kanálů schovaných uvnitř pedálu, přičemž každý kanál si pamatuje své poslední nastavení. Ovšem knoflíky se vám po přepnutí kanálů do polohy, ve které je daný kanál nastavený, nepřetočí. Pro další úpravu zvuku musíte nejprve nastavený bod dané korekce knoflíkem najít a pak pokračovat v úpravách.

Všechny Ampworxy jsou vybaveny výstupem na sluchátka (zdířkou na malý jack), čímž TC Electronic válcuje konkurenci v oblasti kytarových pre-ampů a simulací. Zvuk do sluchátek jde s příslušnou simulací reproboxu. Právě tohle dělá z Ampworx pedálů nesmírně šikovného pomocníka, který vám pomůže naprosto zjednodušit vaše vybavení pro domácí hraní a cvičení, a přitom nemusíte vůbec ustupovat z kvality zvuku.

Pedál je vybavený vstupem pro USB, tím je připravený na možné aktualizace od výrobce. 

Jako u všech pedálů Ampworx máme i tady k dispozici dva nožní spínače. Ten levý v případě JIMS 800 zastává funkci Boost a můžeme jím ještě více vybudit každý z kanálů. K Boostu se váže přepínač na zadní straně pedálu, kterým můžeme zvolit, zda funkce zesílí signál ještě před vstupem do pre-ampu (čímž zesilovač vybudíme), nebo zda zafunguje až po zesilovači a nastavený zvuk nám bez dalšího zkreslení zesílí. 

Na zadním panelu máme také malý otočný ovladač, který zastupuje funkci Presence přítomnou u některých zesilovačů, presence v zásadě přidává vrchní část středových frekvencí.

Výstup z pedálu Ampworx můžeme zapojit do silové sekce našeho aparátu, pokud nám to umožňuje, v takovém případě použijeme zdířku na jack označenou jako Out. Předpokládá se, že za svou silovou sekcí máte připojený reprobox (jinak vám běda).

Druhou zdířkou označenou jako DI s dodatkem CAB SIM posíláme ven signál obohacený o simulaci reproboxu.

Dva módy použití nožních spínačů

Pedály Ampworx jsou vybaveny dvěma nožními spínači, ten pravý přepíná mezi dvěma kanály pedálu (zelený – čistší, červený – divočejší), levý spínač umožňuje další efektovou funkci, v případě JIMS 800 je to Boost. Stiskneme-li oba nožní spínače současně, přepínáme mezi módem dvoukanálového zesilovače a bypass módem.

V tom prvním slouží JIMS 800 jako předzesilovač se dvěma kanály (zeleným a červeným), které měníme pravým přepínačem Chanell. V tomto módu je JIMS stále zapnutý.

V bypass módu se funkce pravého nožního přepínače mění – volíme jím, zda je pedál vypnutý nebo zapnutý. A pokud je zapnutý, je na něm aktivní ten ze dvou kanálů, který jsme zvolili naposledy před přepnutím do bypass módu.

Musím končit, jdu hrát

JIMS 800 od TC Electronic je ta nejužitečnější hračka, kterou si může hráč na elektrickou kytaru pořídit. Nic víc k tomu nechci dodávat. Případně si vyberte jiný Ampworx, podle vlastního vkusu.

Autor: Martin Filip

Dual-Phase od Behringeru to na sebe prozrazuje svým designem i jménem naprosto otevřeně: tenhle podlahový efekt je obnovou slavného efektu phaser ze 70. let zvaného Mutron Bi-Phase. Vyráběla ho americká firma Musitronics, která svůj název často zkracovala na Mu-tron. 

A tady hned uvedu, proč jsem chtěl behringerovskou variaci na tenhle efekt otestovat. Důvody jsou vlastně dva, jednak miluji efekt phaser-shifter a mám k němu nostalgický vztah – když jsme se začali s bráchou v devadesátých letech pokoušet hrát na kytaru a baskytaru, zasloužilý královéhradecký undegrounďák Standa Pavel nám přinesl a prodal starý velký a otřískaný Electro Harmonix Bad Stone Phase Shifter. Bylo to jako kouzlo v plechové krabici! Mám ho dodnes.

Ten druhý a podstatnější důvod je, že můj dlouholetý spoluhráč Oskar je šťastným majitelem originálního Mutronu Bi-Phase. A to je teprve magie! Tahle obrovská těžká věc zabalená do originálního hnědého ošoupaného kufříku spolu s originálním mohutným expression pedálem by měla ležet na čestném místě ve vitríně technického muzea. Ale neleží, skutečně jsou lidé, kteří ji dodnes používají a jedním z nich je i Oskar, který se nejmenuje Oskar ale Radim, ale to nemá s naším příběhem, co dělat. Mutron Bi-Phase není žádný efektový pedál, je to továrna na atmosféru!

A Behringer vám umožňuje tenhle nástroj si pořídit, aniž byste kvůli tomu museli zmíněné muzeum vyloupit. Pojďme se na jejich verzi podívat.

Behringer začal efekt nejprve nabízet pod názvem BI-Phase, který později změnil na Dual-Phase. Ke mně se dostala verze s prvním názvem. Třeba se někdy stanou tyhle efekty z prvního vrhu sběratelským artiklem, jak se to u podobných případů stává.

Vstupenka do sedmdesátých let

Už jen ten vzhled ve fanoušcích vintage nástrojů vyvolává vzrušení. Design a barevné provedení pedálu je takřka identické s originálem. Rozdílem je velikost, neboť efekt od Behringeru je o poznání menší (z půdorysu obou zařízení to tak nevypadá, ale Mu-tron je o mnoho vyšší). Ale i tak je efekt od Behringeru pořádná cihla (6,3 x 20 x 17,5 centimetrů a 1,2 kilogramu) a i jeho šasi je vyrobeno z pevného plechu. Zespodu má velmi stabilní tlusté a široké gumové nožičky, nikoliv nějaké tenké gumové kroužky, které se vám hned odlepí jako u řady pedálových efektů. Všechny knoflíky i přepínače jsou mohutné a působí velmi stabilně. Behringer Dual-Phase má dvojici nožních přepínačů přímo ve svém šasi, originál měl přepínače na externím expression pedálu, nebo muzikanti používali externí dvoutlačítkový přepínač. 

Než si Dual-Phase pořídíte, měli byste vědět, že jej nelze napájet běžným adaptérem jako většinu efektů, které si berou 100 mA, ale potřebuje o dost více proudu. Vyžaduje napájení v rozmezí 8 až 12 V o 700 mA. Adaptér není součástí, ale není to žádný problém. Pořídil jsem si k efektu 9 V adaptér, který dává až 1 300 mA, stál mě 229 korun, a funguje to spolu skvěle.   

Dva phasery v jednom

Dual-Phase, jak už název napovídá, je dvojitý phaser. Postavený je na dvanácti optočlenech, jde o zcela analogovou mašinku a jedním z hlavních dojmů, které budete mít z jejího zvuku je právě jeho velmi hřejivý analogový charakter.

Máme tedy vedle sebe dva efekty phaser-shifter. Díky tomu, že je mašinka vybavená vstupem a výstupem ke každému z nich, a zároveň disponuje chytře vymyšlenými přepínači, můžeme efekt používat jako jeden samostatný phaser, nebo dva phasery, které pracují paralelně vedle sebe, nebo naopak sériově. A také můžeme nastavit, aby jeden phaser ovlivňoval parametry toho druhého.

Phaser a jeho nastavení

Na levé straně tedy máme Phasor A (ano, i na originále bylo použito slovo phasor, nikoliv phaser), k němu je přiřazený Sweep Generator 1 vybavený potenciometrem a dvěma přepínači. Sweep Generator je v podstatě oscilátor (LFO), u kterého můžeme knoflíkem Rate měnit rychlost, frekvenci jeho oscilace, tedy pokud si představíme vlnu, kterou phaser dělá, určujeme její délku v čase. Podle manuálu to je od jednoho kmitu za deset sekund po přibližně 18 kmitů za sekundu.

Modrý přepínač Rate Control překlapává mezi polohou Man, kdy určujeme frekvenci ručně zmíněným knoflíkem, a polohou CV (control voltage), kdy rychlost kmitání určujeme externě a to zařízením, které připojíme do zdířky CV In na zadním panelu. Kmity může diktovat například modul z modulárního syntezátoru, grove box, tedy sekvencér, nebo můžeme ovládat nastavení rychlosti generátorů pomocí expression pedálu (jako to bylo u originálního efektu). Jak jsem ale vyčetl, nejde použít ledajaký pedál, musí zkrátka vysílat signál CV o hodnotě +5 V a –5 V, jak je napsané na zdířce. 

Přepínač Shape určuje tvar vlny phaseru, tedy zda jde o plynulou sinusoidu nebo křivku hranatého tvaru, kdy se jen střídá zapnuto/vypnuto bez plynulého průběhu.

Knoflík Depth přiřazený k Phasoru A určuje hloubku (výšku) zmíněné vlny, ve zvuku se tedy projeví tím, do jak hlubokých a vysokých poloh kmitání půjde.

Knoflíkem Feedback určujeme, jak bude kmitání výrazné na celkovém zvuku, který jde ven.

Modrý přepínač v černém rámečku Sweep určuje opět, zda bude modulace probíhat podle diktování Sweep Generátoru 1 nebo externím přístrojem pomocí CV. Pokud nemáme nic připojené ve vstupu CV a přepneme na CV, zůstane celý zvuk na jedné frekvenci bez proměnlivé modulace a přístroj pracuje jako fixovaný frekvenční filtr. Pokud bychom připojili expession pedál, získáme efekt wah-wah. Zdvojení této funkce do dvou tlačítek má podle mne význam v případě, kdy necháváme vzájemně modulovat jeden phaser druhým, abychom měli ještě větší možnost kombinací (když necháme Sweep Generator 1, aby kontroloval Phasor B, tedy generátor 1 nevypínáme, ale zároveň nastavíme, aby byl Phasor 1 řízen pomocí externích příkazů CV).   

Tím jsme si popsali ovládání jednoho phaseru a můžeme si říct, že ovládaní toho druhého je analogicky stejné a není třeba se jím zabývat. Nyní si tedy pojďme popsat, jak můžeme do zvukových experimentů zapojit oba phasery.

Sériově nebo paralelně

Díky tomu, že každý phasor má svůj vlastní vstup i výstup, mohou fungovat jako dvě naprosto oddělené cesty, mohou přes ně hrát klidně dva nástroje, do dvou aparátů. Kytarista se tak může o jeden phaser podělit třeba s basákem, pokud bude tak hodný. Nebo můžeme rozdělit signál z našeho nástroje například pomocí jiného stereo efektu a poslat každou stranu do jednoho z phasorů. Budou pak hrát paralelně vedle sebe.

Pak můžeme jeden phasor nastavit například s velmi rychlým průběhem vlny a druhý s pomalým a dva aparáty nám vyrobí úžasnou atmosféru dvou rozdílných vln. Samozřejmě si nastavujeme na obou phasorech i rozdílnou hloubku vlny a její feedback, tedy to, jak moc je ve zvuku přítomná. A hrát si můžeme ještě více, můžeme jeden phaser nastavit jako squere wave a druhý jako sine wave… 

Anebo to může být mnohem víc vzrušující. Můžeme zapojit výstup Phasoru A do vstupu Phasoru B – propojit je můžeme kabelem, jako bychom „patchovali“ modulární syntezátor, nebo použijeme přepínač Phasor B Input.

Pak mohou hrát dva phasery přes sebe, každý s libovolně nastavenými parametry včetně rychlosti LFO. 

Kdo komu tady rozkazuje

Pojďme ještě dál: V černém rámečku na vrchním panelu máme přepínač, kterým můžeme určit, zda se Phaser B řídí nastavení Sweep Generatoru 2, nebo zda se bude řídit podle Sweep Generatoru 1. Pokud zvolíme 1, budou oba spolu hrající phasery synchronní. Obě vlny se tedy valí vedle sebe. Pokud ale v tomto černém rámečku překlopíme červený přepínač z polohy Norm do polohy Rev (reverse), bude vlna Phasoru B přesně reverzní vůči vlně A, budou tedy hrát oba přesně proti sobě. S tímhle přepínačem můžeme stejně tak experimentovat při výše uvedeném paralelním zapojení. Právě výstup z každého phaseru do jiného aparátu (anebo na každou ze stran sterea) nám umožní plně procítit atmosféru dvou synchronně nebo asynchronně hrajících efektů a krásně dá vyniknout například reverzní vlně.

A opravdu skvělou a už zmíněnou možností pro hlubší zvukové experimenty je nechat ovládat jak oba nebo jen jeden z phaserů pomocí CV (tedy control voltage), tedy například z modulárního syntezátoru nebo groove boxu, které CV signál vysílají. V černém rámečku Sweep u obou phaserů k tomu máme přepínače, které jsme již z větší části probrali. 

Dva vstupy a výstupy pro obě sekce nám také umožňují zapojit do našeho řetězce jiný efekt, například zkreslení, a to nikoliv jen před nebo za celý Dual-Phase, ale dokonce mezi oba phasery. Může nám pak hrát phaser A čistým zvukem a phaser B zkresleným, a přesto je můžeme posílat do jediného výstupu. A hned vás napadnou další kombinace, jak lze dva vstupy i výstupy využívat. 

Na co to použít? Na všechno!

Pojďme se pokusit shrnout, jak ta věc vlastně hraje. Inu skvěle. Ihned, jakmile Dual-Phase zapojíte, budete nadšeni. Jednak proto, že se na vás okamžitě vyvalí vřelý analogový zvuk, opravdu bohatý šťavnatý zvuk s povědomou atmosférou: sedmdesátá léta v efektu. A jednak proto, že neexistuje, anebo jsem nenašel nastavení, které by neznělo skvěle nebo alespoň velmi pozoruhodně. 

Využití tenhle efekt najde u řady muzikantů, samozřejmě je skvělý na kytaru, basu, syntezátory, ale věřím, že by přes něj znělo skvěle vlastně cokoliv. Zvukové stopě dodá další rozměr a nefalšovaný analogový charakter. Tady se hodí poznamenat, že originální Mutron Dual-Phase hojně používala kapela Smashing Pumpinks a při nahrávání alba Siamese Dream z roku 1993, přes něj údajně poslali na nahrávací pás úplně všechny nástroje, ano i bicí.

Behringer tohle analogové nebe umně převedl do dnešní podoby a učinil jej dostupné takřka každému milovníkovi phaserů, protože cena, zda kterou si můžete Dual-Phase pořídit, je vskutku dostupná. Je to zkrátka cena lepšího efektového pedálu, nic víc, nic míň. Rozmyslet si spíš musíte, zda na tuhle krabici máte místo. Pokud ne v pedalboardu, do studia se určitě vejde. Samozřejmě i do toho domácího.

Pokud jste dočetli až sem, odhalím vám něco poněkud osobního. Ano, moc jsem si přál, abychom s Oskarem udělali porovnání originálu a behringrovského provedení, ale zkrátka jsme k tomu nenašli čas a příležitost. Navíc na YouTube už taková porovnání najdete. Přesto můžete Mutron Bi-Phase, o kterém se výše zmiňuji, vidět a slyšet tady. Neměl jsem od kluků povolení tohle zveřejňovat ale co, stejně tuhle muziku už nikdy hrát nebudeme. 

Text: Martin Filip

Krabice s Xenyx 1003B je docela objemná, ale nenechete se odradit. Mixpult je malý a kompaktní (jen 29,7 × 21,9 × 7,8 cm) a váží pouhých 2,08 kilogramu. A přitom je napěchovaný funkcemi. Výhodou úsporných rozměrů je, že se vám k němu na stůl vejde spousta dalšího vybavení a i když zrovna muziku netvoříte, můžete Xenyx 1003B nechávat pořád na stole. Zůstane připravený k akci, a přitom vám pořád zbude místo na práci. Píšu si vedle zapojeného mixu na počítači a nijak se nerušíme.

Pět mikrofonních vstupů

Přiznám se, že pět mikrofonů zapojovat opravdu nepotřebuji. Ale možná jen prozatím… Ano, Xenyx 1003B disponuje pěti mikrofonními vstupy, se kterými máte k dispozici pět kvalitních mikrofonních předzesilovačů XENYX. První dva vstupy jsou navíc vybaveny insertem – to znamená, že můžete do signálové cesty připojit jakoukoliv efektovou jednotku nebo samostatný efekt, třeba kytarový. Stačí speciální insert kabel (vypadá jako rozštěpený jack – tu stranu, kde je stereo jack zapojíte do zdířky INSERT v mixu a zbylé dva mono jacky do vstupu a výstupu efektu) a můžete experimentovat.

Fadery místo nešikovných knoflíků

Tohle byla jedna z věcí, které jsem při hledání mixu považoval za zásadní. Xenyx 1003B má 60mm fadery pro každý kanál. Proč je to tak důležité? Protože s fadery máte mnohem lepší kontrolu nad mixem, než kdybyste měli hlasitost kanálů ovládat otočnými potenciometry. Chcete plynulý přechod? Máte ho mít. Potřebujete rychle ztlumit kanál? Tak zkrátka srazte šavli dolů. Hrajte si s fade in a fade out… 

Bateriový provoz – osvoboďte se ze sítě

Tady přichází ta část s lesem – Xenyx 1003B můžete napájet bateriemi! Stačí dvě 9V baterie pro základní provoz, a pokud potřebujete fantomové napájení pro kondenzátorové mikrofony, přidáte třetí. To znamená, že můžete vzít svoje grooveboxy, syntezátory a další nástroje a vyrazit mixovat kamkoliv. Busking v parku? Jasně! Jamování u táboráku? Proč ne! Session v altánku? Let’s go! Field recording s pěti mikrofony? Naplánujte si lokalitu! 

Zvukové možnosti

Každý kanál má svůj vlastní třípásmový ekvalizér (Low/Mid/High), což vám dává solidní kontrolu nad zvukem. Mikrofonní předzesilovače transparentně a plnohodnotně přenášejí zvuk mikrofonu, neudělají vám ostudu ani na koncertě. A co mě osobně příjemně překvapilo – předzesilovače zvládají opravdu skvěle přímé zapojení elektrické kytary i baskytary. Žádné další předzesilovače nepotřebujete, prostě zapojíte a hrajete (ale pokud si chcete se zvukem kytary a basy ještě hrát, co třeba rozšířit tohle minimalistické vybavení o TC Electronic Impulse IR Loader nebo některý z Ampworx  pedálů od stejné značky?).

FX Send a Mon Send – více než jen posílání efektů

Díky tomu, že je Xenyx 1003B vybavený funkcemi Mon Send (Mon neznamená mono, ale monitor) a FX Send získáváte v podstatě tři mixážní pulty v jednom. Můžete je totiž použít nejen pro posílání signálu do efektových procesorů, ale také jako samostatné výstupy. Chcete jeden mix pro místnost a druhý pro stream? Není problém. Potřebujete separátní mix do monitorů pro kapelu? I to zvládnete.

Příklad zapojení pro kapelu. 

Pro koho je Xenyx 1003B jako dělaný?

• Pro DAW-less muzikanty, kteří potřebují propojit svoje elektronické nástroje
• Pro pouliční umělce, kteří chtějí kvalitní zvuk i v terénu
• Pro domácí nahrávací studia, kde je každý centimetr místa vzácný
• Pro streamery a podcastery, kteří potřebují kvalitní mikrofonní předzesilovače
• Pro menší kapely na zkouškách nebo klubových vystoupeních
• Pro náročnější field recording
• Pro každého, kdo chce kvalitní mix, ale nechce za něj utratit majlant

Technická stránka věci

Mixpult nabízí:

• 10 vstupů celkem (5 mikrofonních/linkových)
• Fantomové napájení pro kondenzátorové mikrofony
• Frekvenční rozsah 10 Hz až 80 kHz
• Možnost bateriového provozu (dvě nebo tři 9V baterie v závislosti na tom, zda potřebujete fantomové napájení)
• Výdrž na baterie cirka 4 hodiny
• RCA výstupy pro nahrávání/streaming
• Sluchátkový výstup s vlastní regulací hlasitosti
• FX send výstup a výstup do monitorů s možností separátního mixu pro oba

Příklad zapojení pro nahrávání do počítače.

Ovládací prvky aneb co který knoflík vlastně dělá

Anatomie jednoho kanálu

Pojďme se podívat, co všechno můžete na každém kanálu nastavit. Je to jako kokpit malého letadla – každý ovladač má svůj význam a společně vám dávají plnou kontrolu nad zvukem.

Gain – první krok ke skvělému zvuku

Tenhle knoflík je takový vrátný vašeho zvuku. Určuje, jak moc signálu pustíte do mixu. Máte tu i malou červenou LED kontrolku (Clip), která začne blikat, když to s gainem přeženete. Když kontrolka bliká, je čas ubrat, protože přejídání se není zdravé, přece.

EQ sekce – váš zvukový sochař

Každý kanál má tři knoflíky pro úpravu zvuku:

• LOW – basy (kolem 80 Hz) – chcete, aby to víc dunělo? Tady se to spouští
• MID – středy (2.5 kHz) – tady se odehrává většina „masa“ zvuku
• HIGH – výšky (12 kHz) – pro více „vzduchu“ a „jiskry“ ve zvuku

Můžete přidat nebo ubrat až 15 dB v každém pásmu. Díky těmto korekcím vlastně získáváte malý ekvalizér na každém kanálu.

Pan/Bal – zvuk v prostoru

Tenhle ovladač je jako volant vašeho zvuku – určuje, kam v stereo prostoru pojedete. Doleva? Doprava? Nebo pěkně uprostřed? Je to na vás. U stereo kanálů se stejný knoflík jmenuje Bal (balance) a určuje poměr mezi levým a pravým kanálem.

FX a Mon – dva kámoši pro speciální účely

• FX knoflík určuje, kolik signálu pošlete do efektové sběrnice (post-fader, tedy jde o zvuk, který již bude ovlivněný polohou faderu)
• Mon (monitor) posílá signál do monitorové sběrnice (pre-fader, tedy nezávisle na poloze faderu)

To znamená, že můžete mít na pódiu úplně jiný mix v odposlechu, než jde do publika. Nebo jiný ve své nahrávací místnosti a ve výsledném mixu, který streamujete posluchačům. Šikovné, že?

Fader – váš hlavní nástroj

60mm fader je jako plynová páka vašeho zvukového stroje. Plynulý chod, přesná kontrola, a když potřebujete rychle ztlumit kanál – šavli dolů. Je to mnohem intuitivnější, plynulejší a přehlednější než točení knoflíkem.

Hlavní sekce

V hlavní sekci najdete:

• L/R Meter – světelný ukazatel úrovně hlavního výstupu (zelená je OK, červená znamená „ups, uber!“)
• Phantom Power – tlačítko pro 48V napájení kondenzátorových mikrofonů (když ho zmáčknete, LED kontrolka změní barvu ze zelené na červenou)
• FX Send a Mon Send – hlavní ovladače úrovně efektové a monitorové sběrnice
• Main Fader – velký fader pro celkovou hlasitost
• Phones – regulace hlasitosti výstupu do sluchátek

Příklad zapojení po nahrávání v terénu (field recording).

Praktický tip pro začátek

Když zapojujete nový nástroj nebo mikrofon:

1. Stáhněte gain na minimum
2. Nastavte fader na nulu (značka 0)
3. Začněte pomalu přidávat gain, dokud nezačne problikávat CLIP kontrolka
4. Trochu gain uberte a máte ideální úroveň!

Příklad zapojení pro editování videa

Závěrem

I malý mix může být velkým pomocníkem. Xenyx 1003B je takový transformers mezi mixážními pulty – kompaktní v základu, ale když poznáte všechny jeho funkce, překvapí vás, co všechno dokáže a jak může rozšiřovat hrací pole vaší kreativity. A tohle všechno dostanete za cenu, kterou jste už několikrát bez většího zaváhání vysolili třeba za kytarový overdrive.

Jestli tedy hledáte mix, který zvládne propojit vaše nástroje, poskytne kvalitní zvuk, a navíc vám dá svobodu vzít svoje studio kamkoliv, tenhle dvoukilový pomocník by mohl být přesně to, co hledáte. Mimochodem, žena chtěla nový mixér, tak už ho máme.

autor: Martin Filip

Tenhle příběh TD–3 sdílí s Behringerem RD–6, což je analogový rhythm designer, skvělý, praktický a cenově velmi dostupný drum machine, který jsme už na stránkách basys-pro-audio.cz popsali. V příběhu dvou fénixů elektronické muziky měl basový syntezátor ještě podstatnější roli.

Než se podíváme, čím je TD–3 a co umí, položme si otázku: Kde se vzal acid house?

Historie začíná v roce 1981, kdy firma Roland pustila do světa Roland TB-303 Bass Line. V komunitě tvůrců elektronické muziky se tomuhle basovému syntezátoru přezdívá jednoduše 303. Nezvykle nepřirozený zvuk, který baskytaru příliš nepřipomínal, stejně jako složité a omezující programování přístroje vedly k tomu, že tvůrci živé muziky hodili 303 brzy do kouta a pak odnesli do bazaru. V roce 1984 Roland produkci ukončil a zbylé přístroje, kterých vyrobil celkem deset tisíc, levně prodal.

Zpětně to může vypadat jako nějaký tajný plán vyšší moci: Podstrčit cenově velmi dostupný kuriózní nástroj mladým kreativním lidem (kteří nemají peníze na rozhazování), protože přesně takoví si TB-303 našli. Na přístroj se dívali zcela jinak než původní cílová skupina, které byl určen. Než aby jím nahrazovali živého muzikanta, nechali se inspirovat jeho robotickým projevem a jeho omezeními. Na 303 narazilo nemálo experimentátorů, těmi zásadními byli chicagští muzikanti Phuture. V roce 1987 vydali singl Acid Tracks a zrodil se acid house. 

Stejná výzva pro soudobé tvůrce, tentokrát od Behringeru

Tenhle příběh lze dál reprodukovat a košatět. Behringer teď dává legendární mašinku do rukou současným tvůrcům. Vylepšil ji však o několik vychytávek, zejména o soudobou konektivitu, tedy možnost šikovně jej propojit se současným vybavením elektronických muzikantů a experimentátorů. Do příběhu pietně zapadá i cena přístroje, TD–3 je opravdu velmi dostupný, je to vlastně nejlevnější basový syntezátor, který můžete na trhu najít. Ještě šířeji: podle toho, jak se rozhlížím po kamarádech svého DAW less vybavení, je to nejlevnější melodický grovebox, který lze dnes sehnat. Možná mu cenou konkurují pocket operátory od Teenage Engeneering, tam ale narazíte na značně omezenou konektivitu. A když mluvím o ceně – vtip není v tom, že by německý kolos Behringer musel při výrobě TD–3 a RD–6 nějak šetřit na kvalitě, ale v tom, že v jednoduchosti je síla. Přesně v téhle jednoduché do plastu uložené formě se zrodila i původní 303. 

Pojďme to zapnout

Syntezátor Behringer TD–3 stejně jako jeho předloha z osmdesátých let stojí na jednom oscilátoru. Zvolit si můžeme dva charaktery zvuku, který produkuje: křivku ve tvaru pily nebo ve tvaru čtverců (saw/square wave). Zvuk pak dále upravujeme pomocí otočných knoflíků Tune (jím můžeme změnit ladění oscilátoru), CutOff (filtr pro ořezání vysokých frekvencí), Rezonance (pracuje v páru s předchozím potenciometrem, volíme jím vrcholný bod křivky, „break point“, odkud frekvence krájíme), Envelope (známý efekt, který automaticky pohybuje oním „break pointem“, charakter zvuku jednotlivého tónu tedy nezůstává stabilní, ale mění se), Decay (jím určujeme, jak rychle se pohyb křivky envelope filtru vrátí zpět do výchozí pozice). Poslední knoflík v řadě je Accent, už nesouvisí s filtrem, jde o akcent, který přidáváme naprogramovaným notám, knoflík tu slouží jako volume akcentovaných tónů.

Jedním z dárků Behringeru, který nám k TD–3 přidali, je Distortion, zkreslení nebylo součástí původní mašinky od Rolandu, muzikanti za ni připojovali kytarové zkreslovací pedály. Tady máme efekt zabudovaný a vybavený třemi potenciometry, jedním ovládáme míru zkreslení, druhý je Tone pro výběr frekvenčního pásma, který pracuje přesně jako stejnojmenný knoflík na kytarových pedálech, určujeme tedy hutnější „nabasovanější“ vyznění, nebo naopak jasnější, které najdeme v pravé polovině chodu knoflíku. A třetím knoflíkem zkreslovací sekce je Level, tedy hlasitost. Hned pod ním je větší knoflík Volume, který určuje celkovou hlasitost přístroje. 

Mozek TD–3 přemýšlí ve dvou módech: Track a Pattern, vybíráme je jedním otočným přepínačem Mode. Ruku v ruce s ním pracuje druhý otočný přepínač, kterým volíme, kam vytvořené stopy a patterny ukládáme. 

Jazyková poznámka: Pro anglické slovo pattern můžeme v češtině použít slovo vzor, ale když dovolíte, já zůstanu pro tyto případy u patternu. A dost mě překvapuje, že podle jazykové příručky Ústavu pro jazyk český slovo patern ani pattern v češtině neexistuje. 

Chápeme tedy, že základem přístroje je oscilátor, který vyrábí zvuk s basovým charakterem. Druhou zásadní částí TD–3 je sekvencer, do kterého programujeme noty hrané tímto oscilátorem. Sekvencer má šestnáct kroků, tak jako u naprosté většiny groveboxů a drum machinů. 

Zcela zásadní je pochopit, že na rozdíl od takových přístrojů, na které jsou elektroničtí muzikanti dnes zvyklí (a dokonce i na rozdíl od sourozence TD-trojky, bubeníka RD–6) tady nemáme šestnáct tlačítek, z nich by každé představovalo jeden krok sekvenceru, pod který vybraný tón naprogramujeme. Tohle je opravdu hlavní charakteristika ovládání tohoto přístroje, my nemáme žádnou vizuální kontrolu nad naprogramovanými kroky. Tvůrce původního syntezátoru od Rolandu, pan Tadao Kikumoto, si asi řekl, že se muzikanti nepotřebují řídit zrakem, protože se řídí sluchem.

Tlačítka, která na TD–3 vidíme, a napovídá to jejich uspořádání, představují (ve své primární funkci) klaviaturu, pomocí které programujeme jednotlivé noty. A tyto tóny posíláme do šestnácti kroků, které si musíme představit a odpočítat v hlavě. 

„Bílé“ klávesy jednooktávové klaviatury jsou očíslované a slouží zároveň k ukládání vytvořených patternů, ukládáme je do osmi přihrádek, ale ve dvou sekcích (A a B). 

Patterny o šestnácti krocích pak skládáme do stop (tracks), čímž se vracím ke dvěma zmíněným módům. Přepínač Track/Pattern Group nám říká, že si můžeme uložit sedm stop (tracks), ale pozor každá stopa má přístup jen k určité části patternů rozdělených do skupin, ne ke všem.

Šijeme basový vzor (programování patternu)

Pojďme si tedy ukázat, jak se vytvoří pattern. Nejprve si vybereme levým otočným přepínačem jeden ze sedmi slotů, do kterých pattern naprogramujeme. Pravým otočným přepínačem přepneme do části Pattern (nikoliv tedy Track) a Write (druhou možností je Play pro přehrávání hotového).

Jedním z osmi tlačítek vybereme číslo patternu (v možných sekcích A a B), který chceme programovat. Tady je třeba se zmínit, že pod každým tlačítkem už samozřejmě nějaké patterny továrně naprogramované jsou, budeme je přepisovat vlastními.

Tovární pattern tedy nejprve musíme vymazat, k tomu slouží tlačítko Clear. Tlačítkem Start/Stop si ověříme, zda pod daným místem nějaký pattern hraje, nebo je ticho. 

Programování patternu se děje ve třech krocích:

1. Nahrajeme příslušné noty.
2. Každé nahrané notě přiřkneme její délku. 
3. Pattern upravíme přidáním akcentů, možného glissanda, tedy plynulého spojení dvou tónů, nahrazením noty pomlkou nebo transponováním jednotlivých kroků.  

1. Nahráváme noty

Přepneme se tlačítkem Pitch Mode do módu, ve kterém udáváme výšku tónu. Tím druhým módem, se kterým TD–3 pracuje, je Time Mode a v něm udáváme délku noty a další parametry (viz bod 2).

Teď si představte v hlavně šestnáct not, které chcete za sebou zahrát, nebo si je napište. A bez ohledu na jejich délku je jednu po druhé v příslušném pořadí nahrajte tlačítky klaviatury do TD–3. Dokud nezmáčknete tlačítko pošestnácté, bude přístroj stále na dokončení sekvence šestnácti not čekat. 

Noty jsou tam, ale nic nehraje? Správně, protože TD–3 ještě neví, v jaké délce má noty hrát. Přecházíme do kroku číslo 2.

2. Nahraným notám přiřadíme délku

Na pravé straně přístroje se příslušným tlačítkem přepneme do Time Mode, tedy do módu, ve kterém udáváme délku noty. A uděláme to zase tím, že tlačítky namačkáme řadu šestnácti kroků. Používat budeme tři tlačítka příslušná pro Time Mode: jedna nota pro daný krok (bude hraná staccatem), legato a pomlka. V dalších krocích lze naprogramované upravit přidáním glissanda a akcentu. 

Poté, co zvolíme šestnáct časových určení, přístroj nám rozsvícením kontrolky programovaného patternu dá najevo, že rozumí a že si náš příkaz zapsal. Ano, celé to působí jako nějaká hra pro učení se logiky programování, ale ona to vlastně právě taková hra je.

Nyní můžeme tlačítkem Start/Stop spustit naprogramovanou sekvenci. Naše arpeggio hraje. 

Nezmínil jsem se ještě o potenciometru pro výběr tempa, máme ho na levé straně, můžeme si tedy naši sekvenci zrychlit či zpomalit. 

3. Kouzlo chyby

Programování TD–3 má řadu specifik, jedním z nich je, že pokud jsme zvolili legato, výsledkem je, že nota tomuto kroku předcházející bude znít trochu déle a pak se napojí na notu další. A už třeba tím vzniká charakteristický zvuk 303.

Při takto složitém programování může vzniknout nejedna chyba či přehmat, které ale v důsledku mohou být velmi inspirující a posunout tvůrčí proces do oblastí, kam bychom jinak nedošli. Právě tahle charakteristika 303 dala vzniknout něčemu novému, novému hudebnímu stylu v elektronické hudbě. To by ovšem nebylo možné bez skutečnosti, že 303 a potažmo TD–3 je přístroj velmi muzikální, zkrátka i ty přehmaty mohou znít dobře.

Výše uvedené vysvětlení, jak se TD–3 programuje, považuji za zásadní informaci pro zájemce, který se rozhoduje, zda si přístroj pořídí, nebo ne. Do hlubších podrobností nepůjdu. Zmiňme ale, že vzniklý pattern můžeme dále upravovat, opravovat, vyměňovat noty a měnit jejich ladění. A to ne zcela jednoduchou cestou.

Spojení 

Kapitola, kterou si tady TD–3 zaslouží, je konektivita. Tou vyniká už sourozenec RD–6 a je to vlastnost, pro kterou se vyplatí přístroje si pořídit a obohatit jimi svoje hudební vybavení. Konektivita TD–3 odpovídá současným požadavkům. Oproti tomu s originálními mašinkami z osmdesátých let, které se dají třeba na stránkách e-bay stále sehnat, si v tomto ohledu moc nevyhrajete. Právě reinkarnace od Behringeru umožňuje zapojit tuhle klasiku do vybavení současného muzikanta.

Na vrchní straně TD–3 máme několik vstupů a výstupů, se kterými pracujeme jako se vstupy a výstupy modulů modulárního syntezátoru, můžeme je tedy nazvat pojmem Patch Bay. Tím nejvíce vlevo je Filter In, pokud sem zapojíme výstup z jiného syntezátoru, půjde přes výstupní sekci TD–3, bude tedy filtrován našim nastavením, a zároveň bude hrát jen, když hraje TD–3.

CV Out je výstup Control Voltage, tedy komunikačního jazyka, kterým jeden syntezátor vysílá příkazy druhému, jiný grovebox tak může hrát patterny naprogramované do TD–3, to ale bude dobře fungovat jen tehdy, pokud zároveň necháme TD–3 do připojeného přístroje vysílat příkazy další zdířkou Gate Out, tedy, aby se výstupová sekce připojeného syntezátoru otevírala tak, jak je to pro daný pattern naprogramované v TD–3. Zmíněné výstupy umožňují různé experimentální kombinace spolu s dalšími zařízeními. Zdířka Sync In je známý způsob synchronizace dvou různých zařízení pracujících se sekvencerem, tímto vstupem bude TD–3 dostávat příkazy (například od RD–6, aby hrály synchronně).

Pro nastavení synchronizace je důležité naučit se na TD–3 kombinaci tlačítek, kterou vybereme způsob synchronizace: zároveň stiskneme (jednou, nebudeme tlačítka držet) tlačítka Back a Write/Next (naznačuje nám to grafika na panelu, která je propojuje popiskou Sync). Tímto se přepneme do módu, ve kterém vybíráme „bílými“ klávesami klaviatury, zda se má TD–3 řídit svým interním nastavením času (rychlosti) sekvenceru (Int), nebo zda chceme přístroje synchronizovat pomocí MIDI, USB, funkce Trig, anebo právě Sync. Ovšem, jak z popisek na panelu vyčteme, v případě Sync. musíme vyčíst, jakou informaci náš připojený přístroj vysílá, či vyžaduje, a to: 1PPS (jeden pulz za sekundu, pulse per sekond), 2PPQ, 24PPQ nebo 48PPQ (pulzy za čtvrťovou notu, pulses per quarter note). 

A mezi zdířkami na vrchním panelu musíme zmínit samozřejmě výstup na sluchátka (malý jack). 

Hlavní zvukový výstup přístroje (velký jack) najdeme na zadním panelu a s ním i další možnosti konektivity. Zmínili jsme je už před chvílí, máme tu dvě MIDI zdířky, tedy MIDI Out/Thru a MIDI In a zároveň USB konektor na synchronizaci pomocí USB. 

Na konec

Programovatelný basový syntezátor a sekvencer Behringer TD–3 je obnovou zařízení, které dalo vzniknout hudebnímu stylu acid house. Pořídit si ho můžete za velice, velice příznivou cenu, a to v několika barevných provedeních, jen vybírejte. Před koupí přístroje je ovšem potřeba vědět, že TD–3 zachovává původní způsob ovládání mašinek od Rolandu z osmdesátých let a od uživatele tím pádem vyžaduje, aby věnoval čas a trpělivost tomu, naučit se s tímto groveboxem zacházet. Pak ho ovšem odmění rozšířením kreativních možností a obzorů. Velice dobrým průvodcem vším, co TD-3 umí a jak se programuje, se vám může stát toto podrobné video se srozumitelným výkladem. 

Zmínit je třeba, že společnost Behringer zároveň možnosti TD–3 posunuje ještě dál modifikovaným modelem TD–3–MO, který nabízí více funkcí a mnohem bohatší zvukové možnosti.

Autor: Martin Filip

O pečení tady mluvím proto, že je to proces, kterým za horka vzniká něco dobrého. I kdyby to měl být jen toast v rozpáleném toasteru. Protože ano – tenhle pěkný zesilovač v kleci z tlustého pochromovaného plechu se nejen dovede jako toaster rozpálit, ale zároveň vám bude vkusný topinkovač svým tvarem připomínat. Ostatně tohle podobenství formuloval můj spoluhráč, když jsem Bugeru T5 IMFINIUM ve zkušebně vybalil. 

Malá hlava (délka 22,2, výška 16,51 včetně nožiček a madla, šířka 15,49 cm) váží 4,1 kilogramu. Zaujme vás svou bytelností, celé šasi je z plechu, ten chromovaný je dvoumilimetrový, vše působí masivně, oceníte veliké madlo z napodobeniny kůže na dvou tlustých poutkách připevněných velkými šrouby.

Celolampový zesilovač třídy A je postavený na elektronce 12AX7 v předzesilovací sekci a elektronce EL84 v silovém stupni. Stejný druh lamp, ale v kombinaci 3 x 12AX7 a 2 x EL84, najdeme u komba Bugera V22 Infinium a u klasických aparátů Fender Blues Junior nebo VOX AC15.

Bugera T5 INFINIUM je jednolampový zesilovač s velmi jednoduchými korekcemi a ovládacími prvky. Při jejich popisu se pokusím shrnout, jak to vlastně hraje.

Přední panel

Gain neboli vybuzení

Potenciometr Gain na předním panelu slouží k celkovému vybuzení zesilovače. Je to knoflík, který vás bude při hře s aparátem vzrušovat asi nejvíce. Při nízkých polohách hraje zesilovač absolutně čistě a v závislosti na otáčení gainu doprava cítíme více a více elektronku v jeho projevu, kytara dostává krásný twang, jemný crunch a poté křiklavý rockový zvuk. Rock, to je to slovo, které vás napadne, když gain osolíte do druhé poloviny rozsahu potenciometru. Ale nikoliv rock, ve smyslu hutně zkreslených kytar. Protože Bugera T5 nejde do velkého zkreslení. Zvuk není hustě rozpraskaný, ale zůstává velmi pevný a jen uřvaně nakřáplý.

Zesilovač perfektně reaguje na to, jakou sílu do něj pustíme, můžeme tak míru mezi čistým a „overdrive“ zvukem ovlivňovat pomocí zesilování na kytaře. Zároveň je tenhle zesilovač skvělou platformou pro zapojení efektových pedálů. Velmi přirozeně reaguje na nakopnutí čistým boosterem nebo pedály typu overdrive a distoriton. Vaše zkreslovací efekty nechají Bugeřiny elektronky krásně rozezpívat. 

Phat, tedy naplno

Vedle knoflíku Gain máme malé tlačítko Phat, jeho stisknutí přidává na gainu. A co je pozoruhodné, zároveň po stisknutí tlačítka zesilovač překlene bypassem EQ sekci, tedy Treble a Bass. Ty se stanou neúčinné. Přiznávám, že jsem si toho dlouho vůbec nevšiml, protože jsem byl zkrátka uspokojen zvukem, jaký má zesilovač po stisknutí tlačítka. Výraz Phat je slangovou zkomoleninou anglického slova fat, tedy tlustý, a používá se pro vyjádření, že je něco zkrátka úžasné a cool nebo šik a sexy a v hudební branži má význam zvukově bohaté, výživné, jinak taky rocking nebo juicy. A funkce Phat opravdu vyladí zesilovač tak, aby zněl plně, tučně a dosahoval vyššího zkreslení. Pokud chceme opravdu čistý zvuk, je lepší tlačítko nezapínat, ale popravdě – já hrál většinou s tlačítkem aktivovaným. Protože pak to zní phat, rocking a juicy! 

Bez funkce Phat rozezníte T5 v nižších polohách gainu pevným víceméně čistým zvukem a od dvanácti hodin (ve smyslu polohy potenciometru) začnete zvuk nakřapávát. S přidáním Phat nastoupí zkreslení mnohem dříve a zesilovač je celkově hlasitější. Tak i tak ale není vůbec potřeba otáčet Volume příliš doprava. Udržoval jsem ho na opravdu nízkých hodnotách. Doma jsem hrál tak na pěti procentech, ve zkušebně jsem to nedával přes třicet. Takže i s pěti watty máte nad nastaveným zvukem dostatek prostoru (headroom) – samozřejmě záleží na tom, s jakými spoluhráči a co hrajete. Bugera T5 hlučného bubeníka zvládne. Klubové koncerty jistě taky.

Treble a Bass, country a otevřít si čtyři dvanáctky

Ke korekcím máme pouze dva potenciometry Treble, tedy výšky, a Bass čili basy. Při hře na T5 se mi po žádném dalším ovládacím prvku nestýskalo. T5 je zesilovačem typu ber nebo nech ležet – takhle zkrátka hraje, má svůj vlastní charakter. S Bass a Treble si lze v pohodě vystačit, navíc vás to přinutí podívat se, jaké zvukové možnosti vám vlastně dávají ovládací prvky na vaší kytaře. A v neposlední řadě: Sadou barev pro nemalou část populace kytaristů jsou co? Efektové pedály. Kolik overdrivů máš, tolikrát si kytarista, čéče (nejsi, jsi jen sběratel, já vím…), zkrátka posílit, či potlačit středy lze třeba zkreslovacími pedály.

S T5 jsem strávil několik týdnů a hrál jsem na něj opravdu hodně. Dost mi trvalo přinutit se k napsání tohoto článku, protože i dnešek, který jsem si na psaní vyhradil, jsem strávil u zpívající až řvoucí T5, s pomocí které jsem se učil hrát country licky. Vřele doporučuji toto video, ale to odbočuji… Zkrátka ten zesilovač mne hodně, hodně baví. 

Hrál jsem s ním na dvanáctipalcový Turbosound reproduktor vestavěný do komba Bugera V22 a na čtyřdvanáctkovou bednu od Behringeru. Při zapojení do velké bedny jsem bez aktivovaného tlačítka Phat ubíral potenciometrem Bass, protože hluboké frekvence to opravdu nepotřebovalo šťavit. S knoflíkem Treble jsem manipuloval více, protože umožňuje uspokojivě ladit odstíny zvuku T5. 

Dejme zvuku prostor aneb reverb

Na předním panelu máme dále knoflík Reverb, který napovídá, že v zesilovači je zabudovaný tento efekt. Jde o digitální reverb, který zní moc hezky, ale nastavoval jsem ho jen do mírných poloh, abych kytarovému zvuku přidal maličko prostoru. Jinak se stává tenhle efekt docela návykovým, hraje krásně a nebudete ho chtít vypnout. 

Volume překvapivě vlevo

A posledním knoflíkem je Volume, tedy celkové zesílení. Ani ve zkušebně jsem nešel do druhé poloviny chodu potenciometru. Spíš jsem jej nechával maximálně tak na deseti hodinách, právě proto, že ve spojení s velikou bednou hraje Bugera T5 opravdu hlasitě. 

Zadní panel

Na zadní části zesilovače najdeme kromě zdířky na napájecí kabel a zdířky na výstup do reproboxu s minimální impedancí 4 ohmů ještě tři velmi přínosné funkce. 

Výkonová brzda aneb pět, jeden nebo desetina wattu 

Bugera disponuje vestavěným Power Attenuatorem, tedy výkonovou brzdou, která vám umožňuje šťavit zesilovač i když potřebujete hrát opravdu potichu. Z pěti wattů tedy můžeme snížit výkon na jeden watt nebo na 0,1 wattu. Je to velmi šikovné, snížíme-li výkon na jedničku nebo 0,1, stává se naše T5 opravdu domácím zesilovačem. Je však třeba dodat, že tímto brzděním výkonu se mění i charakter zvuku. Podle mne ale nijak zásadně. Hodně jsem hrál i na jeden watt, a i při této hodnotě jsem si užíval lampového charakteru zesilovače. A stále je to ještě hodně hlasité, i když snížíte výkon na pětinu.

Po návratu zpět na pět wattů ale poznáte Bugeru T5 v celé její zvukové kráse, rozburácí se a vy budete nadšení, že máte plnohodnotný lampový zvuk.

Sluchátka a absolutní ticho

Na zadním panelu máme také výstup na sluchátka (zdířka je na velký jack), o němž se opravdu vyplatí napsat pár slov. Jednak si myslím, že u lampových zesilovačů není příliš obvyklé, abychom měli možnost hrát do sluchátek a opravdu nerušit své okolí, a jednak to, ano, funguje! To píšu proto, že Bugera T5 v tomhle zásadně převálcuje můj Orange Micro Terror, tedy zesilovač svým zaměřením s Bugerou T5 srovnatelný. A ač má malý Orange také výstup na sluchátka, nelze jej pro hru s nimi příliš použít, protože ve sluchátkách bručí, až píská, může to být samozřejmě vada pouze toho mého kusu… Ale Bugera? Jakmile zatlumíte struny, poznáte absolutní ticho. To, jak se designérům Bugery podařilo zesilovač do sluchátek zkrotit, je hodno obdivu.

Pro srovnání: Miniaturní hlava od konkurenční firmy Orange je oproti zesilovači Bugera T5 INFINIUM trpaslíkem. Zesilovače v podstatě patří do stejné kategorie, ovšem Orange Micro Terror disponuje lampou pouze v předzesilovači, silová sekce je tranzistorová s výkonem 20 wattů. To ovšem neznamená, že je Orange oproti celolampovému T5 hlasitější, vůbec ne. Kombo na obrázku je Bugera V22 Infinium.

Specialista z lampárny anebo péče o elektronky

A do třetice máme na zadním panelu sekci nadepsanou INFINIUM, která odkazuje na to, že je T5 vybaven stejnojmennou technologií, přesněji technologií Infinium Tube Life Monitoring. Máme tu malou diodu a pod ní upozornění, že jakmile se rozsvítí, je čas vyměnit lampy. To ale není celý popis této unikátní technologie od inženýrů z Bugery. Infinium nejen hlídá život elektronek, ale také jejich životnost prodlužuje a ulehčuje kytaristům práci a šetří peníze, které by utratili za seřizování zesilovače. Infinium umožňuje, aby si uživatel sám elektronky měnil bez nutnosti platit specialistu, který bude vybírat takové, jež k sobě vzájemně ladí. Technologie Infinium udržuje každou lampu v ideálním pracovním bodu (bias), tak aby k sobě pasovaly, pracovaly správně a šetřily se. 

A co víc, díky tomu, že zesilovače Bugera INFINIUM nastavují bias individuálně pro každou elektronku, lze v nich kombinovat různé typy elektronek. V případě poškození lampy, ji v podstatě můžeme vyměnit jakoukoliv jinou. A zároveň nám to otevírá cestu experimentovat a dostat se k vlastním unikátnímu zvuku, tím, že si v aparátu zkombinujeme svou vlastní sadu lamp. 

Ale pozor! Větší experimenty umožňují jiné zesilovače od Bugery. Firma zdůrazňuje, že u T5 musíme vždy v silové sekci používat EL84. Elektronku 12AX7 v předzesilovači můžeme zkoušet měnit za jiné. 

Podle výrobce by technologie Infinium měla prodloužit životnost setu elektronek až dvacetkrát. 

Pro koho T5 je

Bugera T5 INFINIUM je celolampový malý zesilovač, který velmi citlivě reaguje na hru, na zesílení na kytaře a odpovídá na ně mírou zkreslení. Není to ale žádný hi-gain amp, což nemá být negativní vyjádření, ale charakteristika T5. Bugera T5 je zesilovač pro ty, kdo milují pedálové efekty, protože na ně reaguje opravdu krásně. Je to skvělá platforma pro zkreslovací pedály. My, kteří milujeme kytarové krabičky, můžeme vždycky trochu litovat, když hrajeme na dvou či tříkanálový zesilovač, že často vůbec nevyužíváme zabudované overdrive sekce, když zkreslujeme našimi efekty. Bugera T5 ale může přesně k tomuhle sloužit – aby rozzářila náš overdrive, distortion nebo fuzz a s jejich pomocí se stala vícekanálovým zesíkem. 

Bugera T5 není žádné cvičítko, i když právě i k tomu může sloužit, neboť nám umožňuje hrát naplno i doma. Dodat ale musíme, že je to profesionální zesilovač, který patří do zkušebny nebo na menší pódia.

Autor: Martin Filip

Zvenku a na první pohled to byla obvyklá sestava – shora dvoupásmový satelit, pak tyč a na zemi subwoofer, to celé dvakrát pro obě strany pódia. K tomu připojený zesilovač, ale ten už ani na první pohled nebyl jen tak nějaké něco. Začněme tedy s ním.

Zesilovač Bose Professional PowerShareX PSX2404D by PowerSoft

Srdcem celé sestavy je samozřejmě zesilovač. Na osahání jsem dostal z řady tří typů zesilovačů italské firmy Powersoft, jež produkuje řadu PowerShareX pro značku Bose, ten prostřední, středně výkonný PSX2404D. Typové číslo naznačuje, oč běží – jsou to v jednom rackovém 19palcovém modulu umístěné čtyři spínané zesilovače s výkonem po 600 wattech od každého. Přívlastek středně výkonný není asi to správné označení, je to dělo. Všechny z té řady jsou velice výkonné, ale PSX1204D je podle papírů dvakrát slabší a PSX4804D je dvakrát silnější. V ostatním jsou v mnohém podobné, neřkuli stejné.

Vzhledem k výškovému modulu 1U s šířkou 19 palců a čtyřem zesilovačům uvnitř to prostě vychází, že na nich není dost běžně uživatelského místa. Proto vývojáři s výjimkou dvou počítačově síťových RJ-45 rezignovali na klasické konektory a nahradili je nožovými či jehlovými multi-konektory, které jsou ale součástí dodávky. A pokud je ztratíte, dodavatel vám určitě ruče pošle nové, ale například klasický reprákový kabel s konektory speakon na obou stranách tam prostě bez redukce nestrčíte. Není to nic proti ničemu, jenom je potřeba to dopředu vědět. Popis jednotlivých konfiguračních spínačů DIP je sice malý, ale pokud máte dobré oči nebo lupu, zapojíte v základní sestavě zesilovač i bez návodu.

Zepředu jsou malé LED displeje indikující ve skocích úroveň vybuzení všech čtyřech zesilovacích modulů a několik varovacích LED varujících před nežádoucími stavy. Vedlejší větrací otvory jsou kryté magnetem drženými mřížkami, aby je bylo snazší odstranit v místech, kde to není třeba, například pokud je zesák zavřený někde ve strojovně, a zlepšit tak ventilaci větrání. Pod mřížkami najdete prachové filtry z hrubého porézního molitanu.

Na zadním panelu zesilovače je to hustější. Zleva je nožový konektor pro připojení do běžné zásuvky typu PremiumCord. K němu několik kabelů podle národních norem. Samice na zesilovači není rozšířený počítačový napájecí konektor, a to nejspíš proto, že ty při příkonu někde okolo 3,2 kW už nevyhovují jejich povolené proudové zátěži. Standardní konektor k počítačům je stavěný na proudovou zátěž do 10 A, zatímco PremiumCord umí dvojnásob. Použitelné napájecí napětí výrobce udává od 90 do 264 střídavých voltů s frekvencí 50 nebo 60 Hz. Vedle samice je výduch nuceného větrání. Další v řadě je 8pólový řadový nožový výstupní konektor pro repráky. Je opatřen přehledným popisem. V krabici je k němu přibalen i příslušný samec na opačné straně se šroubovacími svorkami podobnými elektrikářské „čokoládě“. Pokud se vám nechce pod pódiem honem něco šroubovat nebo bojovat s pavoukem čtyř tlustých kabelů ústících do jednoho konektoru nezajištěného vůči vytržení drátů, zavřete zesák do transportního 19“ racka a na pozici pod něj pořiďte patch bay do racku.

Pod reproduktorovým multi-konektorem je 16 nastavovacích DIP přepínačů ve dvou blocích po osmi. Pro každý z kanálů lze jimi navolit, jestli napěťový výstup má být pro nominálních 70 nebo 100 voltů, vstup má mít vysokou nebo nízkou vstupní impedanci, omezení dolní frekvence má být na 35 nebo 70 Hz a jestli má být zapnuta horní propust vůbec.

Dále vpravo vedle jsou pod sebou dva pinové 12tipólové řadové konektory, tedy 3 kontakty pro každý kanál. Horní z nich slouží pro připojení analogových externích analogových potenciometrů pro dálkové řízení hlasitosti jednotlivých kanálů. Řadový konektor pod nimi slouží pro symetrické připojení vstupů. I k nim jsou přibaleni konektoroví samci se šroubovacími svorkami, ledaže menšími než pro repráky. Následují čtyřpólový konektor se vstupy pro dálkové ovládání a další 8pólový DIP switch, který slouží pro nastavení celkového režimu zesilovače – jaký zisk, jestli vše řídit podle prvního kanálu, zatížení výstupu 2 ohmy a pár dalších. Řadu uzavírá další 12tipólový konektor s výstupy varovných signálů, pokud není něco v pořádku. To samo může jít ještě ve formě logických signálů dál do světa. Pod nimi jsou ještě dva síťově počítačové konektory RJ-45. Jeden pro internet a dálkové ovládání a síťování vůbec a druhý pro digitální vstupy ve firemním digitálním audio formátu Dante.

Skutečnost, že všechny čtyři kanály zesilovače lze zatížit různými impedancemi, k tomu jejich oddělené řízení hlasitosti pro každý z nich, společné chlazení a možnost dálkového řízení technicky vede k tomu, že můžete balancovat s výkonem mezi kanály navzájem. Odtud název řady PowerShareX.

Uživatelské dojmy

Zesilovač je svou konstrukcí velice univerzální. Abyste využili všechny výhody, které jste si s ním koupili, je potřeba si je nějakou dobu nastudovat. Pomocí zabudovaného signálového procesoru (DSP) na něm můžete například optimalizovat průběh reprobeden, které má uložen v paměti. U stacionárního ozvučení, například v hotelech nebo obchodních centrech, můžete využít široké možnosti jeho dálkového ovládání. U mobilního PA ozvučení, pokud k němu použijete firemní reprosoustavy, rychle nastavíte celou výstupní cestu, pokud bude u zvukaře příslušně vybavený notebook.

Problém s nestandardními konektory odpadá při stabilní instalaci. Tam přístroj prostě nadrátujete napevno a basta. Při mobilním ozvučení vlastně taky, protože žádný kompetentní zvukař nevozí 19palcové moduly jen tak navolno. Jestliže umístíte zesilovač do mobilního 19“ racku příslušně krytého vůči nepohodě světa i převozu, tak pod ním či nad ním můžete mít konektorové či konektorová pole z komponentů, které si sami určíte a předem nadrátujete. Pak už je to to skoro samo, jak v tom hotelu – svižně připojujete velké speakony k bednám a vstupní XLR podle aktuální potřeby.

Subwoofer Bose AMS115

AMS115 je pasivní basový modul osazený 15coulovým reproduktorem určený pro FOH (i. e. „front of house“, tedy pódiový) aplikace. Osazený je dvěma paralelně propojenými konektory speakon vzadu dole. Plastové rohy proti obouchání, vpředu je reprák zakrytý ocelovou mřížkou. Jmenovitá jeho impedance je 8 ohmů. Nahoře je závit M10 pro stojanovou tyč a na bocích zapuštěná ucha.

Víceúčelová reprosoustava Bose AMM112

Je víceúčelová dvoupásmová pasivní reprobedna tvaru vyzkoušeného užitečného pětibokého hranolu, vpředu lehce vyklenutého, s hnízdem pro nosnou tyč tloušťky 35 mm pod jedním ze zapuštěných uch. Vedle dvou paralelně spojených konektorů speakon je přepínač, jímž lze vyřadit vnitřní pasivní výhybku a přes speakon krmit oba reproduktory zvlášť, tedy použít tzv. Bi-amp. V tomto případě jsou využity všechny čtyři kontakty chytrého speakonu: +1 a –1 na basák, +2 a –2 na výškáč. S pasivní výhybkou jedou jenom první dva +1 a –1. V pasivním módu udává výrovbce trvalý výkon 300 wattů, v módu Bi-amp jsou limity 300 wattů pro 12“ střeďák a 45 wattů pro výškáč.

Reprobedna může být jednak napíchnuta na tyči, buď sama na stojanu nebo tyč budiž zašroubována závitem M10 do konzole na horní stěně subwooferu. Může ležet na podlaze čelem šikmo vzhůru jako hlasitý pódiový odposlech, stejně tak může býti zavěšena přes konzolky se závity M10 k něčemu nahoře. Ať už příležitostně pro daný večer nebo trvale instalačně.

Víceúčelová reprosoustava Bose AMM108

Bose AMM108 je podobně víceúčelová reprosoustava, podobného, leč menšího tvaru i vybavení. Tato je jednopásmová, osazená jedním 8palcovým reproduktorem. V jedné ze stěn je místo protilehlého ucha hnízdo na tyč 35 mm. Bedna je opět osazena dvěma paralelně propojenými konektory speakon.

Celkové dojmy posluchačské, vcelku hluboké

To je nářez! Doma to radši nepouštějte, ať vám to nezbourá barák. Zvukem soustava připomíná sestavy rozměrově a snad i výkonově mnohem větší. V „rohlíkové“ dodávce tedy odvezete výkon, na který byste jinak potřebovali něco asi o dost většího. A hraje to perfektně. Krásný silný a čistý zvuk.

Pro tisícihlavá auditoria by možná bylo někdy potřeba něco silnějšího, ale divadelní sál, běžné nefotbalové a snad i fotbalové hřiště tímhle v pohodě a s prstem v nose ozvučíte. Pokud jsem satelity nahradil osmipalcovými jednopásmovými AMM108, ubylo v přednesu přímým srovnáním trošku výšek. Méně cinkaly činely, méně syčely sykavky. Jasně – to jedno horní pásmo prostě neošidíte. Ale jinak byl zvuk taky velice příjemný a jen o málo méně, silný, tedy zesilovač šel s nimi o málo méně vybudit bez zkreslení. Pro hlasitý jevištní odposlech, kde nejde ani tak o Hi-Fi přednes, jako spíš o pohodlnou zvukovou orientaci muzikanta bez lapání zpětných vazeb, jsou, myslím si, AMM108 ideální. Tam naopak ostré výšky často spíš vadí. Podobné nároky, pokud má PA přenášet kupříkladu jenom hlasový projev hromadného řečníka bez hudebních nástrojů.

Při asymetrickém buzení (takovém, co máte doma u přehrávače) nezapomeňte uzemnit nevyužitý protilehlý vstup, aby zesilovač nebručel. Pomůže taky volba nižší impedance vstupu.

Závěrem

Pokud chcete šetřit na mobilním P. A., dáte víc peněz za dopravu, a méně peněz dostanete kvůli horší kvalitě zvuku. Toť ekonomické připomenutí pro skrblíky. Sastava hraje skvěle jako P. A., a vzhledem k širokým možnostem dálkového ovládání může dobře sloužit i v pevných instalacích. Vyšší cenou platíte skvělou kvalitu zvuku a velmi malé rozměry vzhledem k produkovanému výkonu.

Plusy a mínusy – zesilovač:
• vynikající zvuk
• vysoká energetická účinnost zesilovačů ve třídě D
• na ty rozměry neuvěřitelný výkon
• obrovská variabilita použití
• aby se to všechno vešlo do 19“ modulu 1U, bylo nutné místo běžných konektorů použít svorky a speciální konektory
• pro vysokou variabilitu všeho je potřeba k jejímu využití studovat návody

Plusy a mínusy – reprobedny:
• jenom plusy

Autor: Mojmír Mohapl

Lampová komba z řady Infinium společnosti Bugera už jsou nějakou dobu na trhu a prokazatelně si získala popularitu. Pro důkaz stačí projet YouTube nebo muzikantská fóra. To nás ale neodradí od toho, abychom se na jeden – pro mne nejvíce vzrušující – kousek z téhle řady, podívali zblízka. Je tady nevelké, překrásné a hlasité celolampové kombo Bugera V22 INFINIUM. Strávil jsem s ním několik týdnů a navázali jsme poměrně pevný vztah.

Kromě toho, že vám V22 INFINUM s celolampovým zesilovačem třídy A a 22 watty poskytne plnohodnotný zvuk lampového aparátu, stojí za pozornost také technologie Infinium, kterou Bugera předchází tomu, aby kytaristé museli často měnit elektronky a aby museli se specialistou ladit sadu elektronek, kterou lze v kombu použít. Prodloužit životnost lamp může Infinium podle výrobce až dvacetkrát. 

Kombinace 3 x 12AX7 a 2 x EL84

Kombo je vybavené třemi elektronkami 12AX7 v předzesilovači a dvěma EL84 v koncovém stupni, což je kombinace ověřená v opravdu klasických lampových kombech menšího výkonu. Na právě těchto elektronkách stojí obvody komb Fender Blues Junior nebo Vox AC15, tedy skutečných klasik. Zatímco ale zmíněné aparáty dávají výkon patnácti wattů, Bugera V22 INFINIUM je designovaná na 22 wattů. Není to ale jediná charakteristika, ve které se aparát snaží konkurenci předčít. K dalším se dostaneme.

Nastupte do cadillacu

Už vzezření komba ukazuje na to, kam jej zvukově a stylově jeho designéři zaměřují. Design komba připomíná interiér cadillacu z padesátých nebo šedesátých let, a když jej vybalíte z krabice (mimochodem dvou krabic – uvnitř té spediční se skrývá potištěný lesklý „gift box“), užasnete, jak se textilie překrývající reproduktor třpytí, je to mnohem výraznější, než je patrné z fotek a videí. Velmi praktickým prvkem je masivní rukojeť z napodobeniny kůže.

Pořádné madlo je na místě, kombo váží 19,4 kilogramů. Ano, je to tíha. A má to svůj důvod: máme tu plně lampový zesilovač, který se vždycky pronese, ať ho vyrobil kdokoliv. A V22 posílá zvuk do plnohodnotného dvanáctipalcového reproduktoru a tahle věc nikdy nebyla lehká. V kombu je reproduktor od britské značky Turbosound s impedancí 8 ohmů.

Předností V22 je z mého pohledu jeho rozměr, 57,2 x 45,3 x 27 centimetrů. Na to, jak je hlasité, je velmi skladné, vejde se do kufru snad i nejmenšího auta a ani doma nepůsobí jako věc, která by vám překážela. Slabší Fender Blues Junior má pro porovnání rozměry  40,64 x 45,72 x 23,31 centimetrů, kombo stejného výkonu 22 wattů (a naprosto jiné cenové kategorie) Fender 65 Deluxe Reverb je podstatně objemnější (24,1 x 62,2 x 44,5 cm) a o kousek větší je také čtyřicetiwattové Fender Blues Deluxe  (59,7 x 47,6 x 26,7 cm), se kterým mohu nabídnout srovnání na přiložené fotografii. Velikosti jsou zkrátka podobné kvůli objemu, který si kvůli velikosti i funkci žádá dvanáctipalcový reproduktor.

Velikostní porovnání komb Bugera V22 INFINIUM a Fender Blues Deluxe. Bugera působí menším a skladnějším dojem, ve skutečnosti je ale rozdíl velikostí jen minimální. Blues Deluxe je však o tři kila těžší.

Na klasiku odkazují také knoflíky potenciometrů ve tvaru slepičí hlavy vyrobené z jemně žlutého plastu (barva označovaná někdy jako vintage white) a také ozdobná krytka diody – přesně takovou mají klasická komba Fenderu, a Bugera jej nazývá podobně jako výrobci předlohy, tedy jewel lamp.

Kombo disponuje dvěma kanály podobně jako klasická lampová komba, Normal a Bright jsou přesně tím, co říká název. Pokud kytaru zapojíme do Bright bude signál podstatně ostřejší, zatímco u kanálu Normal najdeme klidnější polohy. 

Pojďme si projet jednotlivé potenciometry a další ovládací prvky.

Přední panel

„Slepičí hlava“ nadepsaná jako Clean slouží k zesilování hlasitosti kanálu pro čistý zvuk, sousední potenciometr Gain nastavuje míru nabuzení zesilovače při přepnutí na druhý kanál, jde tedy o míru zkreslení. Pokud jsme nepřepnuli na zkreslený kanál, tento potenciometr nijak neovlivní náš zvuk. Mezi zmíněnými knoflíky máme malé tlačítko nadepsané Chanel, které slouží právě k přepínání kanálů (a k tomu nám slouží také nožní spínač, který budeme za tímto účelem používat především). Třetí knoflík Volume nastavuje hlasitost druhého, zkresleného kanálu a pro změnu nijak neovlivňuje čistý kanál. Do třetice k nim máme Master  umístěný v druhé polovině řady potenciometrů, ten nastavuje celkovou hlasitost aparátu. S těmito třemi knoflíky (Volume, Clean a Master) tedy budeme manipulovat, abychom našli kýžený poměr hlasitosti mezi čistým a zkresleným kanálem. Samozřejmě za doprovodu nastavování Gainu pro zkreslený kanál.

Za Volume následují knoflíky Bass, Mid a Treble, ty nejsou ničím jiným, než ekvalizérem, na který jsme zvyklí z celé řady jiných zvukových zařízení. Mezi Mid a Treble najdeme tlačítko Boost, jde o nabuzení hlasitosti ve středových frekvencích, je to tedy jakýsi doplněk ekvalizéru, kterým si nastavíme dvě možné charakteristiky zvuku z pohledu středových frekvencí. Funkci Boost nemůžeme ovládat nožním spínačem, nechápejme ji tedy jako nakopnutí hlasitosti aparátu pro sóla a podobně. 

Potenciometrem Presence nastavujeme, jak jasné a ostré budou vrchní středy v celkovém frekvenčním rozsahu aparátu, pro bližší upřesnění této ne vždy jasné funkce na kytarových a baskytarových zesilovačích, doporučuji tento článek z časopisu Muzikus.

Poslední potenciometr ovládá zabudovaný reverb. Pokud je na téhle variaci na klasická lampová komba vidět nějaká úspora nákladů, je to použití digitálního reverbu. Ale to nepíšu proto, že by bylo něco na tomto efektu špatně. Jen, že na vintage nebo reissue klasického komba byste měli pružinový reverb, který by mile chrastil, když kombo ponesete z auta do zkušebny, ale zároveň by mu taky přidal na ceně a na váze. A co se váhy týká, těch 19,4 kilogramů, které V22 má, je na nošení už tak dost.

Za řadou potenciometrů svítí krásná dioda v retro stylu (jewel lamp) a pak máme dva páčkové přepínače Standby a Power. Zapnutím Power uvedeme aparát do chodu, ale ten nehraje, dokud nepřepneme páčku Standby. Účelem tohoto vypínače, který umlčuje zapnutý aparát, je chránit lampy. Výrobce nám doporučuje, abychom kombo poctivě vypínali funkcí Standby měníme-li kytary, přehazujeme-li kytaru mezi kanály Bright a Normal, přepínáme-li Mode nebo volič impedance na zadní straně aparátu, anebo kdykoliv, když si dáme pauzu, ale ještě se nechystáme vypnout aparát. 

Tím jsme trochu předběhli – zmínili jsme dva ovládací prvky, které najdeme na zadním panelu komba. Pojďme se tedy podívat tam. Zadní panel totiž ukrývá funkce, které by mohly váhavce přimět, aby dal aparátu od Bugery přednost před konkurencí. 

Zadní panel

Máme tu přepínač Mode, který nám nabízí dvě polohy: Triode a Pentode. Jde o prvek, který známe z některých větších aparátů, například zesilovačů od Marshallu. Přepínačem měníme cestu, kterou signál prochází přes elektronky. Pentode je výchozí nastavení, kdy aparát hraje na plný výkon, přepnutím na Triode jej snížíme na poloviční výkon, mění se ale také charakteristika zvuku. Pentode Mode umožňuje větší tlak a větší dynamický rozsah, triode mode by zato měl poskytovat hřejivější zvuk. V zásadě můžeme tento přepínač používat jako náhradu výkonové brzdy, kdy si po přepnutí na Triode Mode zahrajeme na nažhavenější aparát při nižších hlasitostech.

Zabudovaná péče o lampy

Infinium Tube Life Monitoring je funkce, kterou najdeme také na zadním panelu. Je to šikovný pomocník, který hlídá životnost elektronek a ukáže nám, kdy bychom je měli vyměnit.

To souvisí se slovem Infinium, které se objevuje v názvu našeho komba. Společnost Bugera takto nazývá svou technologii, která prodlužuje životnost elektronek a umožňuje, aby si je uživatel sám měnil bez nutnosti platit specialistu, který bude vybírat elektronky, jež k sobě vzájemně pasují. Technologie Infinium udržuje každou lampu v ideálním pracovním bodu (bias) tak, aby k sobě pasovaly, pracovaly správně a šetřily se. A co víc, díky tomu, že zesilovač nastavuje bias individuálně pro každou elektronku, lze v zesilovači kombinovat různé typy elektronek. V případě poškození lampy, ji v podstatě můžeme vyměnit jakoukoliv jinou. A zároveň nám to otevírá cestu experimentovat a dostat se k vlastním unikátnímu zvuku tím, že si v aparátu zkombinujeme svou vlastní sadu lamp. Podle výrobce by technologie Infinium měla prodloužit životnost setu elektronek až dvacetkrát. Tohle jsem bohužel neměl příležitost vyzkoušet.

Reproduktor

V sekci Loudspeaker na zadním panelu komba máme dva výstupy, jeden je již zapojený do instalovaného dvanáctipalcového reproduktoru britské značky Turbosound a ten druhý můžeme zapojit do externího boxu, pokud bychom chtěli z komba dostat ještě mohutnější zvuk. Bugera nám v tom poskytuje velkou variabilitu, jelikož vedle výstupů najdeme přepínač výstupní impedance mezi 4, 8 a 16 ohmy. Tovární nastavení je na středu, na 8 ohmech. Externí box tedy musí mít minimálně 4 ohmy. Pro případ, že budeme kombinovat interní reproduktor s externím boxem, nabízí Bugera přehlednou tabulku, ze které snadno pochopíme, jak přepínač nastavit. 

Stále zůstáváme u zadního panelu, máme tu zdířku pro footswitch, tedy nožní přepínač, který je součástí komba. Je to pěkná, bytelná věcička v kovovém šasi se dvěma plastovými přepínači. Jedním měníme kanály (čistý/zkreslený) a tím druhým zapínáme a vypínáme Reverb. Super je, že přepínače mají diody, které nám signalizují, zda máme zapnutý zkreslený kanál nebo zda máme aktivovaný reverb. 

Nesmíme opomenout jedno důležité vybavení komba, a to je možnost zapojení efektové smyčky, pro kterou najdeme vstup a výstup úplně vpravo na zadním panelu. Efektová smyčka nám dovoluje zapojit za předzesilovač a před koncový stupeň zesilovače vlastní efekty, což je výborné například pro použití delaye. Sám jsem ale z efektové smyčky na kombu od Bugery nadšený hlavně proto, že nám umožňuje experimentovat z různými pre-ampy a obohatit tak paletu našeho zvuku. Psal jsem tady o výborných pedálech řady AmpWorx firmy TC Electronic (DC30, Combo Deluxe 65 a JIMS45), tak šup tam s nimi!

Zvuk

Čistý kanál

Při hře na čistý zvuk a manipulaci s potenciometrem Volume zjistíme, že lampy živě reagují na nabuzení i na čistém kanále. Ne, že by šel zvuk do vyloženě zkreslených poloh, ale kytara se přiostřuje, dostává příjemný twang a ke konci drzý rockový zvuk až crunch. Přišlo mi, že tahle reakce na otáčení potenciometrem Volume doprava je výraznější u módu Triode (volíme ho dvoupolohovým přepínačem na zadním panelu). 

O síle komba V22 dobře vypovídá pocit, jaký zažijeme, když se z módu Triode při experimentování s čistým kanálem vrátíme do Pentode. I když máme v této chvíli Master sotva na jedné čárce, uslyšíme silný rozdíl v síle zvuku, který nám dává jasně najevo, jak obrovský „headroom“ nad touhle polohou čistého zvuku ještě máme. 

Myslím, že majitel V22 se bude opakovaně uvádět do stavu nadšení ze svého komba, když bude doma cvičit v módu Triode a po příjezdu do zkušebny se přepne na Pentode. 

Zkreslený kanál

Celkový design komba nám dává najevo, že nejde o aparát do metalu nebo hard core, ale do klasických rockových a bluesových stylů. Ovšem to neznamená, že kombo neumí zařvat. Zkreslený kanál nám dává širokou škálu zvuků od bluesového obarvení tónu, přes chrunch, ostrý overdrive až po opravdu řvoucí zkreslení, které vás překvapí. Anebo možná nepřekvapí, proč taky? Vždyť máme před sebou plně lampové kombo se třemi 12AX7 v předzesilovači, které se nenechají dlouho přemlouvat, aby zvuk obohatily o hřejivé a harmonicky pestré zkreslení.

Ano, hraje to opravdu nahlas…

Tady bych rád napsal pár slov na téma 22 wattů v lampě. V22 je silný a hlasitý aparát. Nechci vás urazit, pokud hrajete O₂ Areny nebo jste členem kapely Boron, v tom případě pár řádků přeskočte, ale pro nás ostatní konstatuji, že si nedovedu moc představit situaci, kdy by tahle hlasitost nestačila. Ale dost možná tady takové situace jsou, nebo třeba jen chcete mít nad svým zvukem ještě spousty prostoru (vracíme se k pojmu headroom), kam se dá zesílit. Bugera má pro tyto případy své řešení v podobě komba V55 Infinium, které disponuje výkonem 55 Wattů. Obě komba také existují ve formě hlavy, tedy samotného zesilovače, což je další lákavá možnost pro kytaristův arzenál – ti, kdo nesouhlasí s mou skromností při uvažování nad hlasitostí, jistě rádi takovou hlavu zapojí do bedny se čtyřmi desetipalcovými nebo třeba dvěma dvanáctipalcovými reproduktory. A pro hráče na druhé straně hlasitostního spektra Bugera v řadě Infinium nabízí pětiwattové V5 Infinium.

… a dobře

Hru na V22 si opravdu užívám, tohle cenově pro leckoho dostupné kombo přitom není žádnou náhražkou, ale opravdu poctivým lampovým aparátem. Ten o sobě dává vědět i tím, že poctivě a živě přenáší, co na strunách vykouzlíte, při hře je slyšet každá vaše chybka. 

Baví mne, jak na vybuzení reaguje i čistý kanál, ten zkreslený pak přímo září a přirozeně předčí overdrive nahrazený tranzistorovým pedálovým efektem. V poslední čtvrtině rozsahu potenciometru Gain je zkreslení opravdu ostré a silné pro pořádnou rockovou muziku. Na Bugeru V22 Infinium najdete mnoho chvály. Za přečtení stojí například tento blog.   

Autor: Martin Filip

Skrývá se za tím moc hezký příběh. Má svého hrdinu – potomka moudrých rodičů, kteří ho láskou vychovali, jak nejlépe uměli. Okolí ho ale odsuzovalo jako outsidera. Jen proto, že byl jiný, zvláštní a lidé mu nerozuměli. Nakonec ho vypudili, vykopli za brány města. Odešel sám do lesů, putoval, strádal, až potkal někoho, kdo by schopen vidět jeho vnitřní světlo, svého mistra učitele. Hrdina se nakonec vrátil domů, osvobodil své město od nepřátel a davy ho oslavovaly.

Ano, davy ho skutečně oslavovaly, zpocení, s rukama nahoře, šťastní tak, že by se nejraději utancovali k smrti.

Legenda, kterou můžete mít

Předkládám tu sice ohraný mustr mnoha pohádek, románů, komiksů, dobrodužných filmů, ale je to taky skutečný příběh analogových mašinek Roland TR-606 a Roland TB-303. A ihned si upřesněme, že tenhle článek popisuje produkty firmy Behringer, s uctivou poklonou konkurenční firmě Roland. Ta své mašinky z osmdesátých let v originální podobě nevyrábí. Behringer tedy uchopil šanci a předložil muzikantům legendu, a to s několika podstatnými vylepšeními a za velmi, velmi příznivou cenu.

Abychom byli úplně přesní, hrdinové jsou dva bratři. Tenhle text se ale zaměří především na Behringer RD-6, v dalším článku popíšeme Behringer TD-3.

Roland začal vyrábět TR-606 a TB-303 v roce 1981. Úkolem drum maschinu a basového syntezátoru/sekvenceru bylo poskytnout muzikantům elektronické spoluhráče, se kterými by mohli (zejména) cvičit. Tedy nahradit bubeníka a baskytaristu. Jenomže muzikanti – a podezíral bych z toho zejména kytaristy a klávesáky – se těmito mašinkami nesžili. Nenaučili se s nimi pracovat, nelíbily se jim umělé zvuky, přišlo jim složité programování… Postupně tuhle cestu zavrhli, přístroje odložili do kouta, a nakonec je odnesli do bazarů a zastaváren. A ten poslední zmíněný krok byl asi nejdůležitějším momentem v příběhu TR-606 a TB-303. 

V bazarech je za babku objevili lidé ochotní experimentovat, z velké části elektroničtí muzikanti. A to, co původní cílové skupině uživatelů TR-606 a TB-303 nevyhovovalo a přišlo jim omezující, přetvořili noví majitelé ve výhodu. Tohle je vůbec důležitý moment ve filozofii umění – limity nás posunují dopředu, omezení dokáže vyprovokovat kreativitu. Z mašinek odložených v bazaru se zrodil celý nový hudební žánr – acid house, a to především díky specifické architektuře basového syntezátoru TB-303. 

Ovšem používali je i muzikanti z dalších koutů hudebního spektra, tvůrci jako Aphex Twin, Dazzle Ships, Uwe Schmidt, Plastikman… Nine Inch Nails využili TR-606 ve své skladbě Closer, vyřádila se s ním americká punkrocková a noisová kapale Big Black a mnoho dalších, Massive Attack s ním nahráli několik skadeb pro album Protection, v jehož bookletu se objevuje i fotografie tohoto drum machinu.

Behringrova barevná variace

Pojďme se konečně bavit o Behringer RD-6. Jde o groove box s velmi intuitivním ovládáním a programováním. Jeho logika je trochu odlišná pro uživatele soudobých drum machinů, který do téhle oblasti proniká časově pozpátku, tedy od těch novějších zařízení postupně objevuje jejich předky. I ten ale velmi brzy zjistí, že je to jiskrně chytré a na ovládání jednoduché zařízení. Rytmický pattern, který máte v hlavě, na něm naprogramujete velmi snadno a rychle. A zároveň vás může mašinka a její logika inspirovat a navést k tvorbě rytmických smyček, na které byste jinak nepřišli.

Už krabice s RD-6 napovídá, že zařízení je velmi lehoučké. A po jeho vybalení se usmějete, že je opravdu jako pírko. Váží pouhých 700 gramů. Ano, je to plastová mašinka, ale s tím si ji už pořizujete. Původní přístroje byly vyrobené z plastu se stříbrnou povrchovou úpravou, jakou znáte například ze starších typů levné elektroniky. Behringer vám tuto úpravu nabízí také, ale zároveň umožňuje to, co sotva uvidíte u jiného výrobce groove boxů a podobných zařízení: Můžete si vybrat z několika barev a povrchových úprav plastu pro svůj RD-6. 

Osobně mne nadchl průhledný zelený (a ze spodní části matný bílý) plast zařízení, které mám tu čest testovat. Přes průhledné šasi vidíte trochu do střev, a to vás bude bavit. Zároveň je povrch matný a trochu zdrsnělý. Na druhou stranu Behringer TD-3, který mi kolegové z BaSys pro Audio poslali, má lesklou tmavě fialovou úpravu, která působí o něco méně plastově a taky se mi moc líbí. Těžko poradit, které pojetí si vybrat, když můžete mít ještě světle a tmavě modré, červené, oranžové, žluté i černé. 

Knoflíky všech barevných variací jsou stříbrné, plastové a ano, působí lacině. Ale to je přesně ten pocit, který budete mít i z předlohy. Tohle zařízení si pořídíte právě s nadšením do jeho jednoduchosti, retro plastového vzhledu, což jsou vlastnosti, které zároveň stlačily jeho cenu velmi nízko. A mluvíme tady jen o plastových knoflících potenciometrů, ve skutečnosti potenciometry působí stabilně, jejich chod je plynulý a nehrozí, že by vám stříbrné knoflíky zůstaly v ruce.

O perkusi víc 

Behringer RD-6 nabízí osm analogově syntetizovaných perkusních zvuků, to už je první rozdíl od předlohy, která měla pouze sedm zvuků. 

Jsou to: kopák (BD), virbl (SD), hluboký tom (LT), vysoký tom (HT), činel (CY), clap (CP), zavřená hi-hata (CH), otevřená hi-hata (OH). 

Zvuky vybíráte – a to je právě charakteristika tohoto klasického drum machinu, kterým se liší od následovníků – pomocí otočného osmipolohového přepínače. A dodatečně ještě pomocí sousedního dvoupolohového přepínače, díky kterému polohu určenou pro zvuk činelu (CY jako cymbal), můžete přepnout do zvuku clap (CP). Skvěle znějící a mixem průrazně prostupující clap je právě tím přidaným zvukem. Buďte bez obav, clap a činel nezabírají jednu zvukovou stopu, můžete je mít v jednom kroku zároveň.

Napsal jsem osmipolohový přepínač, ale z textu vyplývá, že je na něm jen sedm zvuků. Je to tím, že první poloha je AC, čili akcent. Jím zkrátka přidáte akcent na příslušnou polohu sekvenceru, programujete tedy akcenty stejným způsobem jako zvuky. Akcent zesílí všechny zvuky v daném kroku najednou, nemůžeme si tedy vybrat, že chceme akcentovat například pouze kopák, aniž bychom zesílili hi-hat na stejném kroku.

To, jak silný akcent bude, nebo to, jak nahlas jednotlivé zvuky hrají, určujeme šesti knoflíky hlasitosti. Ano, ty už nejsou pro úplně každý zvuk, jeden potenciometr sdílejí oba tomy, jeden obě hi-haty a jeden činel a clap.

Neúnavný běh sekvenceru

Když už víme, jak vybrat zvuk dané perkuse, pojďme se podívat, kam jej můžeme naprogramovat. Máme před sebou dlouhou řadu šestnácti tlačítek, která představují jednotlivé kroky sekvenceru. Pokud jste to nyní přepočítali, víte, že je tam tlačítek sedmnáct, to první ale nepatří sekvenceru, ale je to přepínač různých funkcí, jakýsi shift. 

Sekvencer běží rychlostí, kterou mu určíme pomocí potenciometru Tempo. Protože RD-6 nemá žádný displej, nevíme v jakém BPM (beat per minute, úder za minutu) se pohybujeme, přístroj nabízí škálu od 40 do 300 BPM. Pokud bychom přesnou hodnotu potřebovali, můžeme to vyřešit tím, že přístroj sekvenčně spárujeme s jiným zařízením, které BPM ukazuje. Možnosti konektivity RD-6 jsou obrovské (o tom později).

Odlišností tohoto drum-machinu (stejně jako jeho předlohy) od řady jiných programovatelných sekvencerů je, že programujeme pouze, pokud sekvencer běží. Nejdřív jej tedy musíme spustit tlačítkem Start/Stop a až potom můžeme zadávat, na kterém kroku má daná perkuse zahrát. 

Pokud sekvencer neběží, jeho tlačítka mají jinou funkci – jsou to paměťová místa pro uložení daného rytmického patternu. Těch můžeme uložit 2krát 16, jelikož máme k dispozici přepínání tlačítkem Pattern Group I/II. 

Specifikem a řekl bych, že i výhodou Behringer RD-6 je, že cokoliv do sekvenceru naprogramuje, se ihned uloží. Poslední náš zásah zůstane v paměti, nehrozí tedy, že bychom náš pattern ztratili.

Vysvětlili jsme si tedy základy toho, jak programovat, a vidíte: je to velmi prosté. Pojďme se tedy rychle podívat na další části přístroje. 

Distoooorrrrršššššn a zvuk 606

Celkový výstup zvuku ovládáme knoflíkem pro hlasitost na pravé straně. Než ale zvuk vyšleme ven, můžeme se rozhodnout, zda mu nepřidáme specifický charakter díky sekci Distortion. A pozor, to je další dárek od Behringeru – původní stroj zkreslující sekci neměl. 

Zkreslení se vám bude líbit, dává zvuku ty správné grády, tak jak to známe z elektronické muziky. Ale možná vám bude líto zvuky perkusí „ničit“. Ještě jsme totiž neřekli, jaké zvuky to jsou. Excelentní. Ve zvucích je RD-6 věrnou kopií předlohy, proto díky němu získáte opravdu klasické zvuky rané elektronické muziky. Pro ně se i vžilo označení vycházející z původního přístroje: pakliže muzikanti popisují určitý zvuk kopáku nebo virblu mohou říkat, že je to 606 kick drum, respektive 606 snare a podobně. 

Konektivitou RD-6 vyhrává

Obrovsky silnou zbraní RD-6 od Berhringeru je jeho konektivita. Pokud toužíte vlastnit původní TR-606 z osmdesátých let minulého století, není to až takový problém. Na e-bay brzy zjistíte, že se dají z druhé ruky stále koupit a že překvapivě nestojí moc – dají se sehnat už za ceny začínající v přepočtu na deseti tisících korun. Osobně bych ale takový drum machine nekupoval zejména z důvodu konektivity. Měl bych velmi svázané ruce při jeho kombinaci s ostatními nástroji a při zapojování do mixu. 

Tohle naopak Behringer vůbec nepodcenil, a dokonce i u drum machinu z této dostupné cenové kategorie nabízí zcela kompletní možnosti synchronizace a zapojení.

Máme tu: Sync In a Sync Out na vrchní desce přístroje, tedy zdířky pro malý jack určené k synchronizaci s ostatními přístroji pracujícími se sekvencerem, dále máme dvě zdířky Trigger Out, jednu označenou jako LT a jedu jako HT. Ty nám umožňují spouštět zvuk, sekvenci, sampl a podobně z jiného zařízení, a to v rytmu, který naprogramujeme pro hluboký nebo vysoký tom. Inspirativní! Horní panel končí výstupem na sluchátka.

Je to málo nebo hodně? Je to teprve začátek, pojďme na zadní panel: USB zdířka. Proč? Ano, můžeme přístroj spojit s počítačem a aktualizovat si software, ale hlavně, si můžeme přes USB synchronizovat RD-6 s naším DAW v počítači prostřednictvím MIDI-USB konektivity! To znamená, že ani nepotřebujeme MIDI vstup a výstup na zvukové kartě a RD-6 se rytmicky sladí s naším hudebním softwarem. 

Jdeme dál: zdířky MIDI In, MIDI Out pro synchronizaci pomocí MIDI kabelu. Zdířka Start/Stop, kam můžeme velkým jackem připojit pedál, kterým budeme RD-6 spouštět a zastavovat a uvolníme si díky tomu ruce. Zdířka na velký jack Mix Out. A teď: máme tu šest zdířek na malé jacky, které slouží jako samostatné výstupy pro jednotlivé hlasy (perkusní zvuky), konkrétně pro kopák, virbl, oba tomy (v jedné zdířce), činel, clap (tentokrát činel a clap odděleně, takže pokud nám vadilo, že si nemůžeme každý z těchto dvou zvuků zesilovat zvlášť, tyto dvě zdířky náš problém řeší) a jedna zdířka pro obě hi-haty otevřenou i zavřenou. Platí, že zvuk, který vyvedeme samostatným výstupem, nebude ve výstupu Mix Out. 

Konektivita je obrovsky silnou stránkou RD-6, a to nám ještě více docvakne, pokud RD-6 porovnáme s ostatními drum-machiny této cenové kategorie. Sám mám velmi rád řadu Korg Volca, jenomže slavným „volkám“ nezbývá nic jiného, než na vrchní a zadní panel RD-6 koukat s otevřenou pusou. Z hlediska ochoty spojit se s kamarády, si můj věrný Volca Drum vedle RD-6 musí připadat jako autista.

Při synchronizaci prostřednictvím Sync s jiným zařízením si musíme nastudovat v jakém PPQ (pulses per quater note) informace předává a přebírá, RD-6 nám dává na výběr 2PPQ, 24PPQ nebo 48PPQ. 

Tanec s RD-6 pro pokročilé

Behringer RD-6 má ještě spoustu dalších zajímavých funkcí a schopností. Pojďme se do něj hlouběji ponořit.

Tlačítkem Pattern Groups přepínáme mezi dvěma skupinami po 16 patternech, výhodou je, že se nový pattern začne hrát přesně po dohrání toho prvního, proto můžeme tlačítko chápat jako jakési přepínání mezi dvěma částmi stejného patternu, pokud si je například pod tlačítko 1 v obou skupinách uložíme.

Můžeme měnit délku sekvence tím, že pomocí současného stisknutí tlačítka Function a jednoho z tlačítek kroků sekvenceru vybereme poslední krok sekvence. 

Přístroj má i funkci „random“, tedy možnost náhodného výběru patternu. Když vymažeme pattern a potom současně stiskneme Clear a Start/Stop a přístroj sám nabízí náhodně vytvořené patterny po každém opětovném stisku. 

RD-6 má také funkci živého zaznamenávání beatů, kdy přidáme například hi-hatu nikoliv programováním sekvenceru, ale tím, že v zamýšleném rytmu zahrajeme na tlačítko Tap (to neslouží k „tapování“ tempa).

Kopírování patternů je jednoduché. Stiskem a držením tlačítka Function a stiskem kroku 13, u kterého je zároveň popisek CPY, zkopírujeme aktuální pattern, na kterém stojíme. A stejným způsobem a tlačítkem 14 (s popiskem PST) pattern vložíme. Nejprve se ale musíme bez držení Function přepnout na tlačítko, pod které chceme zkopírovaný pattern uložit.

Mazání, kopírování, vkládání patternů pod příslušným tlačítkem provádíme při zastaveném sekvenceru. Pokud sekvencer běží, můžeme k úpravě existujícího patternu použít funkci Sweep Erase, kdy vymažeme přesně ty údery (například hi-haty, pokud otočný přepínač ukazuje polohu hi-hat), které by zahrály během doby, kdy držíme tlačítko Clear. 

Co znamenají módy Pattern a Track

Berhringer RD-6 disponuje ještě jedním ovládacím prvkem, ke kterému jsme se dosud nedostali. Je to otočný přepínač Mode, kterým přepínáme mezi módy Track a Pattern, přičemž oba mají dvě položky: Writte a Play.

Vybereme-li Mode/Pattern/Play, přehráváme vytvořené patterny a živě je vybíráme. Nový začne hrát v momentě, kdy ten původní dohraje, což znamená, že s RD-6 lze krásně proměňovat patterny během skladby. Můžeme za sebou také seřadit, řetězit sekvenci patternů, která se pak bude stále opakovat. I to je snadné: když v Módu Play současně stiskneme dvě tlačítka sekvenceru, budou se nám postupně přehrávat patterny mezi těmito tlačítky seřazené.

V módu Play také můžeme používat tlačítko Tap pro restartování aktuálního patternu, po stisku tlačítka začne pattern běžet ihned od svého začátku. 

Prodloužení nebo zkrácení zvuku otevřené hi-haty

Možná vám chybí, že kromě zesilování hlasitosti, nemůžeme zvuk jednotlivých perkusí nijak upravovat, není to ale docela pravda. U otevřené hi-haty můžeme měnit délku jejího dozvuku. Děje se tak v případě, kdy přehráváme pattern s naprogramovanými otevřenými hi-hatami, máme tuto perkusi vybranou otočným přepínačem, a za soustavného držení tlačítka Function otáčíme potenciometrem pro výběr tempa. Bez stisku tlačítka bychom si rozhodili tempo, se stiskem ale uřízneme nebo prodloužíme zvuk otevřené hi-haty. 

Jak vytvářet skladby? Track neboli Song mode

Přepněme otočným přepínačem Mode do režimu Track/Writte a pojďme se naučit něco dalšího. RD-6 umí vytvářet a ukládat skladby vytvořené z mnoha patternů. K uložení slouží osm paměťových míst, která se skrývají pod prvním otočným přepínačem, tím, který obvykle slouží k výběru jednotlivých zvuků bicí soupravy. 

Na těchto osm míst můžeme uložit naše skladby, které vzniknou řetězením několika patternů. Teď si musíme udělat trochu pořádek v pojmech: To, co se nám přehraje například pod tlačítkem patternu 1 je rytmický pattern, může se stále opakovat – pokud zahraje jednou, v řeči RD-6 odehrál jeden takt, anglicky bar. A můžeme si všimnout, že pod tlačítky sekvenceru máme řadu čísel označených jako Bar. Skladbu budeme komponovat právě z těchto bars, tedy taktů. Kolik jich za sebou můžeme seřadit? Teď se podržte, 250 – napovídají o tom právě ta čísla označená jako Bar, kde najdeme i hodnoty 100 a 200.

Je výborné, že nám RD-6 dává až takhle absurdní počet taktů, které za sebe můžeme řadit. Na mnoha drum machinech, a bohužel to musím říci i o své Artrurii Drumbrute Impact, máte možnost seřadit pouze tolik patternů, kolik je tlačítek sekvenceru, tedy 16, a ta vám velmi brzy dojdou. Chceme-li vytvořit song, který má nějakou předehru, sloku, refrén, bridge, sloku, refrén atd. a každá z těch částí se skládá například ze 4 patternů (taktů) byť stejných, velmi brzy dojdeme k číslu 16 a končíme. Ne tak u RD-6!

Protože RD-6 nemá žádný displej, který by nám psal, co právě děláme, kde stojíme a podobně, musíme se spokojit s tím, že s námi komunikuje jen pomocí rozsvěcení či blikání diod. I téhle řeči však lze porozumět.

Naši skladbu tvoříme tak, že se postavíme na příslušný slot pro uložení skladby do paměti, jsme v Track/Writte. Pak zmáčkneme tlačítko Clear, čímž se ubezpečíme, že jsme na Bar 1, tedy na začátku našeho řetězce. Nad jedničkou nám bliká dioda. Programujeme i tady při běžícím sekvenceru. Bliká nám 1 a my zmáčkneme tlačítko například 3, tím dáváme najevo, že jako první takt se přehraje pattern číslo 3, zmáčkneme tlačítko Next a rozbliká se nám dioda na dvojce, ta se nás ptá, který pattern se má přehrát na druhém taktu, vybereme například pattern 6, zmáčkneme Next, rozbliká se dioda nad třetím tlačítkem… Takto postupujeme až do konce naší skladby. Pak musíme přístroji oznámit, že jsme programování songu ukončili, proto stiskneme tlačítko Clear, následně Writte/Next a za ním tlačítko Start/Stop. Tím máme naši skladbu hotovou a uloženou v příslušném šuplíčku.

Hotovou skladbu můžeme upravovat tím, že z ní budeme vybrané takty mazat, nebo do ní vkládat patterny další. K tomu budeme používat tlačítka s přidanou funkcí Del a Ins. Docela jednoduché je také vyměnit jeden pattern ve skladbě za jiný. Dokonce si můžeme do hotové skladby vložit pomyslnou záložku a poté, kdykoliv zmáčkneme tlačítko Next, začne skladba hrát od tohoto místa.

Změna taktu

Na šasi RD-6 najdeme vyznačené čtyři typy rytmů s posuvným čtyřpolohovým přepínačem. Ten nám umožňuje přepínat metrum, ve skutečnosti pouze mění rychlost pohybu sekvenceru tak, abychom pro stejné tempo mohli nastavit jiné metrum – vodítkem, jak pak zadávat beaty, nám bude grafika nad tlačítky sekvenceru. V první poloze, běží RD-6 základní rychlostí, ve které programujeme 16 šestáctinových not. Ve druhé běží dvoujnásobnou rychlostí pro programování v metru 32 not v taktu. Ve třetí běží tříčtvrtinovou rychlostí a programujeme v metru pro trioly osminových not. Ve čtvrté poloze jde o 1 a 1/2 rychlostí pro trioly šestnáctinových not. Pro poslední dva rytmy počítané na tři doby musíme pochopitelně snížit počet kroků na číslo dělitelné třemi, například na dvanáct, jak jsme se to naučili už dříve (rozmístění not nám ukazuje zmíněná grafika). 

Závěrem

Mluvíme-li o reinkarnaci drum machinu z osmdesátých let může to u někoho vyvolat dojem, že jde o záležitost pro fajnšmekry, kteří chtějí mít ve sbírce podobnou mašinku, na které vznikly klasické skladby elektronické muziky, a nejde jim přitom o její praktické využití. Jenomže Behringer RD-6 není žádným bizarním přístrojem do sbírky, je to velmi dobrý, skvěle znějící a dobře programovatelný drum machine. V této cenové kategorii nemá na trhu konkurenci. Ostatní přebije konektivitou i tím, že je to větší desktop přístroj, na kterém se snadno programuje. Zcela upřímně si myslím, že kdo nemá drum machine, měl by si pořídit právě tento. Až budete později rozšiřovat svůj set-up o dražší přístroje, tenhle pro vás bude stále využitelný díky široké konektivitě, a hlavně klasickému zvuku, navíc analogově tvořenému. Nejsou to ale pouze začátečníci, kdo si RD-6 pořizují, jsou to opravdu i ti fajnšmekři. Věřím ale, že se jim doma ani ve studiu na RD-6 nepráší. 

autor Martin Filip

Na Vox AC 30 hráli a hrají… je potřeba o tom vůbec mluvit? John Lennon a George Harrison, Brian May z The Queen, Tom Petty, The Edge z U2 nebo třeba soudobý country písničkář Brad Paisley.

Právě tenhle zvuk můžete mít i vy. Ano, i vy, kteří už před sebou (nebo doma) neobhájíte nákup dalšího aparátu, nebo vy, kteří si na pořádné kombo nebo zesilovač teprve šetříte. A neposílám vás zapnout si počítač a stáhnout si nějakou softwarovou simulaci kytarového zesilovače. Na tenhle zesík si můžete sáhnout.

Díky pokročilé technologii digitálního modelování kytarových zesilovačů vytvořila firma TC Electronic v řadě Vintage pedálů AmpWorx modely tří zásadních lampových aparátů, vedle AC30 ve verzi Top Boost to jsou Blackface Reverb Deluxe od firmy Fender a JTM45 od výrobce Marshall. Všechny zmíněné zesilovače lze víceméně datovat rokem 1965.

Nejdrzejší z řady pedálů AmpWorx Vintage

Z trojice pedálů AmpWorx Vintage mi přišel DC30 jako pedál s nejdrzejším zvukem. Což odpovídá charakteru modelovaného koma AC30. Hned v úvodu přiznávám, že jsem byl z pedálu nadšen a tím omlouvám následující dlouhou esej o pedálu a jeho předloze.

„Úžasný zkreslení, který se táhne až do nějakýho distrotionu. Tenhle AmpWorx se mi líbí tou agresivitou zkreslení,“ ohodnotil pedál Ondřej Sladký, frontman undergroundové kapely Sladký konec, se kterým jsme pedály řady Vintage testovali.

Pedál vám umí poskytnout ty příznačné zvonivé výšky, najdete si na něm charakteristický čistý zvuk, ale jeho hlavní přednosti začínají s otáčením knoflíků doprava. Dovede vytvořit hodně příjemný crunch a pak můžete zkreslení pozvolna zvyšovat až do opravdu spratkovsky nařvaného zvuku přebuzeného zesilovače. Když ho vyšťavíte (knoflíky Normal a Brilliant zastupují dva typy gainu), pedál řve – tohle české slovo se k němu opravdu hodí.

Čtyři dekády amp modelingu

První simulací kytarového aparátu byl pravděpodobně sluchátkový zesilovač Rockman, který přišel na svět už v roce 1982. Přibližně od poloviny devadesátých let minulého století provázejí muzikanty digitální simulace kytarových zesilovačů. Položme si řečnickou otázku: Co znamenají na přelomu 20. a 21. století tři dekády vývoje nějaké technologie? Nebo dokonce čtyři dekády, počítáme-li čas od Rockmana?

A položme si druhou otázku. Potřebujeme skutečně elektronky, spoje ručně pájené na očka, specifický usměrňovač, specifický reproduktor, kabinet postavený z určitého dřeva a já nevím co ještě, abychom dosáhli kýženého zvuku?

Asi bude vždy existovat silná skupina milovníků klasických lampových zesilovačů, kteří budou vždy pevně stát za tvrzením: Ne, není to stejné, nemůžete (navíc digitálně!) simulovat Vox AC30. Je to postoj naprosto legitimní. Ale zároveň bychom si měli položit otázku, co z toho jsou emoce, co je pocit, co je nostalgie a co je reálný rozdíl mezi zvukem modelovaným a originálním.

Odkud se bere zvuk kytarového aparátu? Takhle se ptá kytarista Jim Lill, který by nejspíš měl být za své rouhačství upálen nad rozžhavenou elektronkou lampového zesilovače. Za své tvrzení, ke kterému svým praktickým experimentem došel, a které předkládá ve svém videu. Můžeme mu věřit? Co když je zvuk kytarového aparátu z naprosté většiny tvořen jen ekvalizací a typem zkreslení a při jeho formování závisí jen na pořadí, ve kterém kytarový tón přes tyto dva procesy prochází? Pokud tomu tak je, neměl by být žádný velký problém takový zvuk napodobit.

Přestaňme si klást otázky a poslechněme si některý z AmpWorx pedálů firmy TC Electronic. Zahrajme si na ně. Co třeba DC30?

Kryptogramy výrobců aneb proč AC a proč DC

Thomas Walter Jennings, výrobce klávesových nástrojů Vox, založil v roce 1950 společnost Jennings Musical Instruments a rozhodl se v Británii vyrábět zesilovače pro hudební nástroje, aby uspokojil poptávku britských muzikantů, kteří se do té doby museli ohlížet po americké produkci. Konkurenční zesilovače v té době používaly jak stejnosměrný proud (DC, direct current), tak proud střídavý (alternating current, AC). Jennings rozhodl, že zesilovače Vox budou používat pouze proud střídavý, což bude pro muzikanty bezpečnější. A aby tohle rozhodnutí náležitě zpropagoval, ustanovil, že všechny jeho zesilovače ponesou značku střídavého proudu v názvu, odtud se tedy vzala písmena AC.

Firma TC Electronic u svých AmpWorx pedálů otevřeně přiznává (v manuálu i propagačních materiálech) jaký konkrétní zesilovač digitálně modeluje. Ovšem v designu a pojmenování se uchyluje k jakýmsi kryptogramům, které to jen naznačují. Odtud tedy můžeme odečíst ono DC30 v názvu. Slovní hříčka to je dokonalá, protože pedál nebudeme napájet přímo ze sítě, ale prostřednictvím adaptéru, který do zařízení pustí jen 9 V a zároveň přemění střídavé napětí (střídavý proud, AC) na stejnosměrné (stejnosměrný proud, tedy DC).

Když už jsme se v tom takhle pohrabali, zbývá dodat, že pokud hledáte zvuk kapely AC/DC, raději než po AmpWorx pedálu DC30 sáhněte po pedálu stejné řady (a také série Vintage) JIMS45, vytočte knoflíky Normal a High (oba zastupují gain) doprava a máte Anguse Younga jak vyšitého. My se ale vraťme k Beatles.

Pedál od TC Electronic odkazuje na AC30 vtipně a přiléhavě také zvoleným tvarem otočných knoflíků, máme tu takzvané chicken heads, tedy slepičí hlavy, které nám svým zobáčkem ukazují, na jakou hodnotu potenciometr míří. A ještě jedna poznámka ke krypto odkazu na původní aparát: Zpočátku jsem nechápal, proč výrobce zvolil pro pedál modrou barvu, očekával bych spíše černou nebo hnědou s ikonickým kosočtvercovým vzorem prošívané textilie, která na aparátech Vox chrání reproduktor. Není to ale žádná mýlka, ale opět záměr. Je to přesně barva Celestion AlNiCo Blue reproduktorů, jimiž jsou (většinou) komba AC30 vybavena (a jejich simulací je vybaven i náš pedál). Zároveň může modrá odkazovat na skutečnost, že Vox vyráběl tato komba ve čtyřech barevných variantách, mezi nimiž byla i ta potažená světlemodrým nebo tmavomodrým tolexem.

Co znamenají potenciometry Normal a Brilliant na DC30

Verze komba AC30 zvaná Top Boost měla šest vstupů (některé verze AC30 mají čtyři vstupy), tři do kanálu označeného jako Low a tři do kanálu označeného jako High. Po párech byly zároveň zdířky rozdělené na kanál pro Vibrato, kanál označený jako Normal a kanál označený jako Brilliant.

Zatímco kanál Normal je ten s hřejivějším zvukem, kanál Brilliant poskytuje mnohem více výšek a je znatelně ostřejší. Kytaristé se naučili zdířky propojit a pro tvorbu fenomenálního zvuku využít vlastností obou kanálů najednou. A to je i vychytávka, kterou nám designéři z TC Electronic poskytli na DC30.

První knoflík označili jako Normal a k němu přiřadili funkci gain pro vybuzení zvukově teplejšího kanálu. Druhý knoflík Brilliant je zase gainem pro kanál s jiskřivými výškami, který prostoupí zvukovým mixem jako nůž máslem. Oba lze používat najednou a hledat si mezi nimi ten správný poměr.

Třetím knoflíkem je Volume pro celkovou hlasitost a odpovídá funkci na jiných aparátech známé jako Master.

Knoflíky Bass, Treble a Cut

Před popisem spodní řady potenciometrů se pojďme ještě jednou vrátit do historie. Verze AC30 Top Boost měla oproti svým předchůdcům více gainu, který šlo kontrolovat na zadním panelu, a zároveň měla navíc knoflíky Bass a Treble vedle ekvalizačního knoflíku Cut, kterým se ořezávaly určité frekvence. A právě zmíněné tři potenciometry pro ekvalizér máme i na DC30, tedy Bass, Treble a Cut. Cut podle popisu TC kontroluje ořezávání výšek v power sekci modelovaného zesilovače.

AmpWorx jako dvoukanálový pre-amp

Když budeme teď mluvit opět o kanálech, může to být poněkud matoucí. Zapomeňme teď na to, že DC30 napodobuje dvě signálové cesty (Normal a Brilliant), které měl AC30. Teď budeme mluvit o tom, že TC Electronic vytvořil všechny AmpWorx pedály jako dvoukanálové zesilovače. Máme tu zelený a červený kanál (podle barvy kontrolek), mezi kterými přepínáme pomocí pravého nožního spínače. Červený kanál má v továrním nastavení o něco více gainu, je tedy zamýšlený jako kanál pro zkreslený (více zkreslený) zvuk. Oba kanály ovládáme stejnými knoflíky, přičemž si kanál vždy zapamatuje poslední nastavení. A v obou kanálech máme k dispozici stejné funkce, tedy i dva typy gainu, Normal a Brilliant.

Pokud zmáčkneme oba nožní spínače najednou, můžeme změnit funkci pravého spínače: nebudeme pak přepínat mezi zeleným a červeným signálem, ale mezi zapnutým předzesilovačem a bypass modem, při kterém signál přes krabičku nedotčeně prochází.

Levý nožní spínač zastává v případě DC30 funkci Boost, můžeme jím tedy ještě více vybudit každý z kanálů. K Boostu se váže přepínač na zadní straně pedálu, kterým můžeme zvolit, zda funkce zesílí signál ještě před vstupem do pre-ampu (čímž zesilovač vybudíme), nebo zda zafunguje až po zesilovači a pouze nám zvýší hlasitost již nastaveného zvuku. Na zadním panelu je také trimer Boost Gain, kterým nastavujme množství přidaného gainu po stisku spínače Boost.

Vypusťte tu energii ven!

Výstup z pedálu AmpWorx můžeme zapojit do silové sekce našeho aparátu, pokud nám to umožňuje, v takové případě použijeme zdířku na jack označenou jako Out. Za power amp pak můžeme (musíme) připojit reprobox. Stejně tak můžeme poslat zvuk z Out do zvukové karty, do mixu a podobně.

Pokud použijeme k výstupu druhou zdířku označenou jako DI s dodatkem Cab Sim, získáme signál obohacený o simulaci reproboxu pomocí technologie IR. Firma TC Electronic se při tvorbě IR simulací reproduktorů spojila s autoritou z nejvyšších, firmou Celestion, a každý z ampworxů nabízí oficiální simulaci reproboxů vybavených reproduktory této značky. U každého pedálu jde o jiný, specificky zvolený reprobox. V DC30 máme simulaci toho, co k verzi Top Boost komba AC30 patří: dva dvanáctipalcové Celestion AlBiCo Blue reproduktory (buďte rádi, že je nemusíte tahat a máte kompletní zvuk komba AC30 schovaný v takto malé krabičce).

Paletu zvuků si ale můžeme rozšířit, když signál vyvedeme zdířkou Out a připojíme hardwarový nebo i softwarový simulátor reproboxů. Skvělým rozšířením pro ampworxy je TC Electronic Impulse IR Loader, který obsahuje 12 oficiálních simulací boxů s reproduktory Celestion a celkově 99 přihrádek pro uložení dalších souborů IR (impulse response, impulsní odezva) se simulacemi beden i aparátů.

Výstup se simulovaným boxem můžeme poslat rovnou zvukařovi do mixu a získat zvuk vintage aparátu i na koncertě, nebo jej přirozeně můžeme poslat do zvukového rozhraní a pracovat se zvukem v DAW v našem počítači. Do zvukovky samozřejmě můžeme zapojit i výstup Out.

Pro neslyšné muzicírování dokonce i s vyšťaveným zesilovačem jsou ampworxy vybaveny výstupem na sluchátka (s malým jackem). Zvuk do sluchátek jde s příslušnou simulací reproboxu. Můžeme podotknout, že konkurenční pedály modelující kytarové zesilovače, většinou výstup na sluchátka nemají.

Já si snad nevyberu… nevadí

Vox, Fender nebo Marshall? Sbírání zesilovačů nikdy nebylo jednodušší. Pedály AmpWorx zaujmou nejen fenomenálním zvukem, ale také fenomenální cenou. Kytarista díky tomu může do svého arzenálu postupně zařadit takových zesilovačů více. Může mít v paletě svých zvuků několik klasických aparátů, aniž by kvůli tomu musel vybrat stavební spoření.

autor Martin Filip

Jednoduchost je vidět na první pohled. Design je mimořádně střídmý a vkusný, na hlavní panel výrobce umístil pouze tři ovládací prvky. Jsou to otočné potenciometry s funkcemi označenými jako Dwell, Mix a Tone. Resp. čtyři, je tu ještě nožní přepínač Bypass.

Jakou mají jednotlivé ovladače funkci?

• Dwell nastavuje délku dozvukové vlny.
• Mix zajišťuje rovnováhu mezi reverbem a suchým tónem kytary.
• Tón umožňuje nastavit jasnost dozvuku, tak aby zvuk nástroje byl jasný a pronikavý, anebo spíše tlumenější a temnější.
• Přepínač Bypass zajišťuje, že přístroj ve vypnutém stavu neovlivňuje průchozí signál.

Krabička podle webu výrobce TC Electronic přenese zvuk vaší kytary, a tím pádem i vás, do starých dobrých časů reverbu z lampových vintage zesilovačů, do prostředí ikonické kalifornské surf rockové scény a nespočtu starých bluesových nahrávek, které se zapsaly do historie. Pružinový dozvuk byl na klasických nahrávkách tak všudypřítomný, že se stal neodmyslitelnou součástí zvuku elektrické kytary, tvrdí firma. Proto se také pastička jmenuje Drip Spring. TC Electronic vysvětluje, že funkce Dwell umožňuje nastavit různé typy dozvuků, „od šepotu až po vlnu narážející do jeskyně na kalifornském pobřeží”, kdy slyšíte, jak voda kape, tedy „dripuje”. Možná spíš crčí.

Je třeba přiznat, že to je poměrně přesný popis. Napodobení zvuku, který připomíná staré legendární záznamy, je totiž skutečně věrné a mimořádně přirozené. Tím pádem uchu kytaristy, který tenhle typ zvuku rád, a jistě i posluchače, lahodí. Navzdory tomu, že má přístroj pouze tři ovladače, díky čemuž je jeho používání snadné, vám umožní vytvořit řadu zajímavých variant zvuku. Celkově lze říct, že výsledný reverb je poměrně hluboký a měl by dobře fungovat v široké škále žánrů.

Nesmím zapomenout na ještě výrazný a důležitý rys: konstrukce přístroje se zdá být velmi pevná a odolná. V jedné z internetových diskuzí kdosi poměrně trefně poznamenal, že pedál působí trochu jako cihla: je relativně těžší a v pedalboardu zabírá docela místo. Když ho ale vezmete do ruky, je jasné, že se jen tak nerozbije.

Pedál je navíc cenově dostupný, podle webu Heuréka se pohybuje zhruba v rozmezí od 1600 do 2400 korun. Je jasné, že hledáte-li krabičku, která vám nabídne různé druhy reverbu, asi sáhnete po něčem jiném. Jestliže ale chcete mít vyloženě pružinový reverb, Drip Spring pro vás nejspíš bude celkem jasná volba, protože lepších přístrojů tohoto typu v této cenové relaci nejspíš moc nenajdete. Pokud vůbec nějaký.

Dodejme, že efekt má konektory pro vstup a výstup umístěné na přední části pro maximální úsporu místa v pedalboardu, že ho lze napájet pomocí 9V baterie nebo adaptéru se standardní polaritou s negativním pólem uprostřed a že adaptér není součástí balení.

Suma sumárum, TC Electronic Drip Spring Reverb je rozhodně zajímavý kytarový pedál, který může být vhodnou volbou i pro ty nejnáročnější hráče.

Autor: Martin Zika

Kromě komba Blackface Reverb Deluxe od firmy Fender nabízí TC Elektronic ve zmíněné Vintage řadě také pedál se zvukem Top Boost AC30 od společnosti Vox a do krabičky se dvěma nožními spínači zkrotila také JTM45 od legendární firmy Marshall.

Mezi kytaristy, kteří používali nebo používají Fender Blackface Reverb najdeme jména jako Stevie Ray Vaughan nebo John Mayer a mnoho dalších. Nahrány na něj byly stovky slavných alb.

Buďte chytří a investujte. Anebo buďte chytří

Kdo chce vlastnit některý z těchto originálních aparátů, které definovaly nejen styly, žánry, ale v podstatě celou éru moderní populární hudby, musí to vzít jako investici a peníze, které rozumní lidé šetří na nákup nemovitosti, vložit do otlučeného kusu kytarového vybavení, který odpracoval několik dekád na pódiích a ve zkušebnách. Ceny původních aparátů jdou – převedeno na koruny – do částek zapsaných šesti číslicemi.

Finančně se prohnete také, když si pořídíte „reissue“ daných aparátů nebo jejich napodobeniny od butikových firem.

Ale lze to udělat i jinak, pořídit si zařízení, které dovede chování takových aparátů věrně napodobit a zároveň vám díky svým vlastnostem poslouží v několika oblastech, což by se skutečným lampovým aparátem nebylo možné.

V roce 2024 už to není žádná hra na zvuk, jako je ten Hendrixův, Youngův apod. Vývoj emulace zvuku zesilovačů digitálním způsobem se od prvních produktů z poloviny devadesátých let obrovsky posunul, a to ve dvou úrovních: Za prvé, co se týká kvality a věrnosti napodobení daného zvuku a chování daného zesilovače, a za druhé co se týká ceny. A dánská firma to z hlediska obojího naprosto „rozbila“ (pokud použijeme výraz, kterým bychom popsali zážitek z energického vystoupení šlapající kapely s pořádným kotlem pod pódiem).

Testováno v undergroundu

Design matně černé kovové krabičky jasně odkazuje na estetiku blackface aparátů, podobně jako na ostatních pedálech Ampworx i tady se výrobce jasně přihlašuje k modelované předloze zvolenými knoflíky. Ale vizuál jen doprovází podstatu, a tou je zvuk a celkové chování zesilovače, které se inženýrům z TC povedlo skvěle vystihnout. Tenhle dojem měl z předzesilovače i kytarista a frontman české undergroundové klasiky Sladký konec Ondřej Sladký, se kterým jsme krabičku testovali. „Jako staromilec jsem ulítlý, na Fendra, na to klasické fendrácké zkreslení, a to se jim tady povedlo. Přijde mi, že vystihli i ten křišťálový fendrácký zvuk. Baví mne takový ten plný záběr při bouchnutí trsátkem na struny. I korekce fungují perfektně, když si přidáš basy, hned cítíš, jak ti to pod trsátkem brní. A úžasný mi přijde ten štiplavý ostrý reverb,“ popisuje zkušený kytarista. Zahrál si i na ostatní pedály z řady Vintage a může porovnávat. „Combo Deluxe u mě vyhrálo, možná i proto, že prostě hraju na fendráckou kytaru a ta tomu pedálu opravdu sedí,“ říká muzikant.

Dvoukanálový předzesík v pedálu

Všechny krabičky Ampworx sdílejí stejnou stavbu. Jde v zásadě o dvoukanálový předzesilovač, pravým ze dvou nožních spínačů přepínáme mezi zeleným a červeným kanálem (signalizuje nám je dioda měnící barvu). Druhý kanál má už v továrním nastavení o něco více gainu, je tedy zamýšlený jako kanál pro zkreslený zvuk. Ale na obou kanálech Combo Deluxe 65’ můžeme naladit velmi, velmi širokou škálu zvuků od průzračně čistého až pro drzý americký high-gain.  Oba kanály ovládáme stejnými knoflíky, přičemž si kanál vždy zapamatuje poslední nastavení.

Pokud zmáčkneme oba nožní spínače najednou, můžeme změnit funkci pravého spínače: nebudeme pak přepínat mezi zeleným a červeným signálem, ale mezi zapnutým předzesilovačem a bypass modem, při kterém signál přes krabičku nedotčeně prochází.

Dvě pružiny ve formě IR

Ten levý nožní spínač zastává v případě Combo Deluxe 65’ oproti jeho bratrancům zcela výjimečnou roli, máme tu Reverb. K němu je přiřazený první knoflík na krabičce, kterým volíme množství efektu ve zvuku. Není to ale vše, na zadní straně, tam kde je vstup a výstupy, najdeme malý trimer pro ovládání tónové clony reverbu. Originální aparát tuto funkci neměl, chceme-li tedy originální zvuk reverbu, stačí nechat šipku trimeru přesně na dvanácti hodinách.

Vývojáři z TC modelovali reverb na základě originální dvoupružinové Gibbs reverb jednotky používané v kombech Fender, kterou převedli do našeho pedálu pomocí dlouhé, čtyřsekundové impulzní odezvy (o IR více zde).

Použití dalších knoflíků je jasné, máme tu Gain pro vybuzení zesilovače, pak knoflík Level, tedy celkové zesílení (Master Volume). Ke korekci slouží knoflíky Bass, Middle a Treble, tedy basy, středy a výšky, se kterými můžeme velmi variabilně a přesně nastavit náš zvuk.

Na zadní straně najdeme ještě přepínač Bright, tedy funkci, kterou známe z fendrovských zesilovačů a komb. Můžeme jí celkové vyznění předzesilovače rozjasnit, přiostřit, což využijeme podle stylu a zvuku kytary nebo třeba v případě, když potřebujeme, aby náš aparát ještě ostřeji prostoupil celkovým zvukem kapely.

Kam to zapojit. Co třeba Celestion Creamback?

Výstup z pedálu Ampworx můžeme zapojit do silové sekce našeho aparátu, pokud nám to umožňuje, v takovém případě použijeme zdířku na jack označenou jako Out. Za koncový zesilovač pak můžeme (ve skutečnosti musíme) připojit reprobox.

Pokud se ale nepřepojujeme z digitálního do analogového světa už teď, lze využít druhou zdířku označenou jako DI s dodatkem Cab Sim. Získáme pak signál obohacený o simulaci reproboxu. Firma TC Electronic se při tvorbě spojila s autoritou z nejvyšších, firmou Celestion, a každý za Ampworxů nabízí oficiální simulaci reproboxů vybavených reproduktory této značky. U každého pedálu řady Vinatge jde o jiný, specificky zvolený reprobox, ke Combu Deluxe 65’ nám přidali to, co tam patří – jeden dvanáctipalcový reproduktor Celestion Creamback.

Paletu zvuků si ale můžeme rozšířit, pokud signál vyvedeme zdířkou Out a připojíme hardwarový nebo i softwarový simulátor reproboxů. Skvělým rozšířením pro Ampworxy je TC Electronic Impulse IR Loader, který obsahuje 12 skvělých oficiálních simulací boxů s reproduktory Celestion a celkově 99 přihrádek pro uložení dalších souborů IR (impulse response / impulsní odezva) se simulacemi beden i aparátů.

Výstup se simulovaným boxem můžeme poslat rovnou zvukařovi do mixu a získat zvuk skvělého aparátu i na koncertě, nebo jej přirozeně můžeme poslat do zvukového rozhraní a pracovat se zvukem v DAW v našem počítači. Do zvukovky samozřejmě můžeme poslat i signál z výstupu Out a využít obrovského množství amp a cab simulací, které digitální prostředí nabízí.

Kdeže aparáty v počítači jsou…

Pro práci s DAW jsou Ampworx pedály jako stvořené, a přitom o několik kol předbíhají běžné softwarové simulace aparátů. „Je to živý na rozdíl od zesilovačů v počítači, je to jako když do toho počítače strčíš opravdové kombo,“ hodnotí Combo Deluxe 65’ Ondřej Sladký.

Ampworx pedály opravdu nejsou jen nějakým počítačovým amp modelingem.  Dávají vám skvělý zvuk bez jakékoliv latence, bez jakéhokoliv rizika, že si váš kompjůtr bude něco počítat, aktualizovat, někam si šáhne a na nerušenou reprodukci vašeho zvuku zapomene. A pocit z hraní přes Combo Deluxe 65’ je k nerozeznání od hraní na skutečný zesilovač (vždyť on to taky je zesilovač!). A v neposlední řadě: tady si na knoflíky můžete sáhnout a na spínače šlápnout – tady máte zesilovač opravu před sebou.

Pro mne osobně je ale nejcennější to, že díky Ampworx pedálu můžu počítač úplně vynechat a žít si svým životem dawless muzikanta.  Přitom můžu hrát, jak nahlas přes silovou sekci zesilovače (dobře mi ampworxy hrají také přes basové kombo, naopak zapojovat je před skutečný lampový zesilovač nevede k uspokojivým výsledkům), tak potichu do sluchátek.

Na neslyšné hraní i vyšťaveného zesilovače jsou Ampworxy vybaveny výstupem na sluchátka (s malým jackem). Zvuk, který dostáváte do uší je obohacený příslušnou simulací reproboxu.

Bez obav bez aparátu do klubu

Ampworx pedál oceníte při koncertě, když s sebou nebudete chtít tahat aparát. Pošlete výstup zvukařovi a možná za vámi budou po koncertě chodit překvapení kolegové muzikanti a hledat ten vintage zesilovač. „Uvažuji, že si pedál pořídím pro menší hraní, kdy bych hrál z linky. Na větší hraní na festivalovém pódiu bych si s tím asi netroufnul, to bych si vzal svůj aparát, abych se slyšel,“ říká Ondřej Sladký, který Combo Deluxe 65’ vyzkoušel i ve svém domácím studiu. „Na nahrávání je to dobrý, je to zkrátka předzesilovač, na kterým si nastavíš hotový super zvuk. Nahraješ ho rovnou do zvukovky a je to.  Nemusíš to už nijak upravovat v DAW.“

Sladká tečka

Toužíte po tom vlastnit klasické zesilovače, které formovaly muziku, kterou milujete? Tak do toho! A možná vám TC Electronic Ampoworx pedály nabízejí mnohem víc: můžete si ten klasický zvuk vzít kamkoliv s sebou, hrát si v noci do sluchátek, bez jakýchkoliv komplikací přímo nahrávat, tvořit, nechat se inspirovat. Výhodou předzesilovače v takovém balení je, že si jich můžete pořídit víc.

Umožňuje to dostupná a stále dokonalejší technologie digitálního modelování. „Zvukově jsem s Ampworxem hodně spokojenej. Leze mi z toho trošku jiná atmosféra než z komba, na který jsem třicet let zvyklej. Protože aparát je aparát. Ale to je možná taky tím, jak to mám v palici daný: že je to digitální, nový, tak jsem tím ovlivněněj,“ říká frontman kapely Sladký konec. A to je docela sladký konec téhle story o Combu Deluxe 65’.

Autor: Martin Filip

Díky pokročilé technologii digitálního modelování zvuku kytarových zesilovačů nám TC Electronic nabízí zvuk zásadního lampového zesilovače z roku 1965 JTM45 od Marshallu a domnívám se, že za názvem JIMS se skrývá přivlastňovací forma Jimi’s, protože ano – právě pro zvuk Jimiho Hendrixe byl tenhle aparát zásadní. Ale nejen pro něj.

Do série Ampworxů Vintage patří dále preampy Combo Deluxe 65’ emulující zvuk komba Blackface Reverb Deluxe od Fendru a DC30, který umí zvuk legendárního Voxe Top Boost AC 30. Celou trojici modelovaných lampových zesilovačů lze datovat do roku 1965.

První Marshall

Krabičkou JIMS45 inženýři z dánské firmy TC Electronic vzdávají hold prvnímu zesilovači z produkce legendární britské firmy, Marshallu JTM45 z roku 1965 (prototyp firma vyrobila v roce 1963). Tenhle hold ale není vedený muzejním sentimentem, ale skutečností, že JTM45 je aparát zásadních osobností rockové scény. Je to zvuk Jimiho Hendrixe, Anguse Younga (AC/DC), Garryho Moora (Thin Lizzy atd.), Peta Towsenda (The Who) stejně jako kytaristů z Rolling Stones.

Rozžhavená lampa

Ke krabičce JIMS45 jsem se dostal až poté, co jsem si prošel nadšením pro další dva pedály ze série Vintage a myslel jsem si, že je nic nepřebije. Navíc sentimentem ke zlatým knoflíkům netrpím, ale tohle mne zcela rozhodilo. Jednak možností nastavit si průzračný a silný čistý zvuk, vzrušující overdrive od jemného až po počínající zemětřesení a pak… Tohle je přece zvuk Anguse Younga! Je neuvěřitelné, co ta krabička dokáže udělat. V silném zkreslení naprosto vyniká a chtěl bych potkat někoho, kdo by jen podle zvuku poznal, že to není lampa.

A ten hold prvnímu Marshallu je dokonalý, z jiskřivého zkreslení přechází reakce aparátu na některé rify až do burácení, kdy se přebuzený zesilovač až zalyká a slyšíte hutné burácivé momenty, který znáte ze zásadních nahrávek rockové muziky. Fenomenální zvuk!

Zdrátované kanály

Původní JTM45 měl dva kanály, byly určené k tomu, aby kapela mohla do zesilovače zapojit více nástrojů (každý z kanálů měl dva vstupy na jack), šlo o kanály označené jako Normal a High. Kytaristé ale záhy zjistili, že mohou zdířky na jacky propojit a tím smíchat zvuk těchto kanálů dohromady a využít předností obou z nich. Stejnou věc nám umožňuje i pedálový předzesilovač JIMS45: Máme tu otočné knoflíky Normal a High, které oba plní funkci známou jako gain, tedy vybuzení daného zesilovače. Normal zkresluje spíše ve středovém a hlubším spektru, vybuzený High nám nabízí jiskřivé vyšší středy a výšky.

Následuje knoflík Level, který tady zastupuje funkci známou jako Master, tedy celkové zesílení. Korekce ladíme srozumitelnými ovladači Bass, Mid a Treble, které bezchybně dovolují upravovat zvuk do nejmenších detailů.

Přestože máme zmíněné dva kanály spojené, dostáváme v krabičce dvoukanálový zesilovač i ve skutečnosti. Přepínat kanály JIMS45 můžeme pravým nožním spínačem Channel. Druhý, červený kanál, má už v továrním nastavení více gainu a je tedy myšlený jako kanál pro zkreslený zvuk.

Jako u všech pedálů Ampworx, máme k dispozici dva nožní spínače. Ten levý v případě JIMS45 zastává funkci Boost a můžeme jím ještě více vybudit každý z kanálů. K Boostu se váže přepínač na zadní straně pedálu, kterým můžeme zvolit, zda funkce zesílí signál ještě před vstupem do pre-ampu (čímž zesilovač vybudíme), nebo zda zafunguje až po zesilovači a nastavený zvuk nám bez dalšího zkreslení zesílí.

Na zadním panelu máme také malý otočný ovladač, který zastupuje funkci Presence přítomnou u některých zesilovačů, presence v zásadě přidává vrchní část středových frekvencí. Protože JIMS45 je pouze předzesilovač a nemáme tady silovou část původního aparátu, může působit použití trimeru Presence trochu zvláštně, protože obecně bývá presence součástí silové sekce. V situaci ampmodelingu ale dává pro další možnost korekce zvuku smysl.

Zapojme to, třeba do Celestionu schovaného uvnitř

Výstup z pedálu Ampworx můžeme zapojit do silové sekce našeho aparátu, pokud nám to umožňuje, v takové případě použijeme zdířku na jack označenou jako Out. Za power amp pak můžeme (ve skutečnosti musíme) připojit reprobox.

Pokud se ale nepřepojujeme z digitálního do analogového světa už teď, můžeme využít druhou zdířku označenou jako DI s dodatkem Cab Sim. Získáme pak signál obohacený o simulaci reproboxu, v případě JIMS45 je to bedna 4×12 (se čtyřmi reproduktory) Celestion G12M Creamback.

Výstup se simulovaným boxem můžeme poslat rovnou zvukařovi do mixu a získat zvuk skvělého aparátu i na koncertě, nebo jej přirozeně můžeme poslat do zvukového rozhraní a pracovat se zvukem v DAW v našem počítači. Do zvukovky samozřejmě můžeme poslat i signál z výstupu Out a využít obrovského množství amp a cab simulací, které digitální prostředí nabízí.

Pro práci s DAW jsou Ampworx pedály jako stvořené. Chce někdo namítnout, že softwarových zesilovačů má v počítači plno a nepotřebuje hardwarový přístroj pro digitální simulaci pouze jediného? Odpovím jednoznačně: není to stejné. Ampworx svou živostí předčí softwarové zesilovače, se kterými jsem přišel do styku. Máte tady skvělý zvuk bez jakékoliv latence, bez jakéhokoliv rizika narušení signálu kvůli aktuálnímu nedostatku RAM paměti v počítači a podobně. Ampworxy tím, jak reagují na váš kontakt se strunami, nepřipomínají zesilovač v počítači ani trochu. A v neposlední řadě: tady si na knoflíky můžete sáhnout a na spínače šlápnout – tady máte zesilovač opravdu před sebou. A to, jak se umí JIMS45 vybudit, jsem s modelingem v počítači nezažil.

Pro mne osobně je ale nejcennější to, že díky Ampworx pedálu můžu počítač úplně vynechat. Nepotřebuju ho vůbec zapínat, abych si doma zahrál, ať už nahlas nebo potichu.

Na neslyšné hraní i s naprosto vyšťaveným zesilovačem jsou Ampworxy vybaveny výstupem na sluchátka (s malým jackem). Zvuk do sluchátek jde s příslušnou simulací reproboxu. A abych nezapomněl: inženýři z TC Electronic zůstanou s vaším Ampworxem v kontaktu. Pedál totiž vybavili vstupem pro USB, díky kterému můžete přístroj aktualizovat. A první aktualizace již vydali.

Jak se stát sběratelem zesilovačů

Zvuk Jimiho Hendrixe nebo Anguse Younga snad ještě nikdy nebyl tolik nadosah. A přitom v tak malé formě připravené k okamžitému nahrávání do stopy nebo ke koncertu přes linku či hraní do sluchátek. To, kam došla digitální emulace lampového zesilovače, je trochu malý zázrak. Stále bude skvělé hrát na opravdové lampy, ale nyní je tady velice dostupná možnost rozšířit si paletu zvuků pro své kytarové vybavení o aparáty, o kterých se zatím dalo jen snít. Sbírání kytarových zesilovačů nikdy nebylo jednodušší.

autor: Martin Filip

Digitální simulace kytarových zesilovačů a boxů už si odpykávají svoji třetí dekádu na tomto světě (pokud počítám první produkty firmy Line 6 ve formě hardwarového řešení z roku 1996 a o dva roky později i jako software). Za tu dobu se jim od muzikantů dostalo výsměchu, odmítnutí, ale i adorace, a postupem času si získaly všeobecný respekt. A tak, jako se celá hudební produkce díky softwarovým možnostem, stále dostupnějším nástrojům a rozvinuté on-line prezentaci demokratizuje (stala se přístupná v podstatě komukoliv), zbavují se dnes muzikanti také závislosti na vydavatelích amp-modelingových softwarů. Protože si svoji sbírku virtuálních aparátů mohou snadno poskládat sami, či dokonce si vlastní digitální kopii svého aparátu vytvořit a sdílet s ostatními. Umožňuje to technologie, která se skrývá pod zkratkou IR, impulse response.

Co je to impulse response?

Neberte následující definici jako odborné vyjádření, ale spíše jako autorovo mentální cvičení a pokus věc dobře pochopit a zjištěné předat. Impulzní odezva nebo asi lépe impulzní charakteristika je měřitelná vlastnost určitého akustického systému, která popisuje, jak daný systém reaguje na zvukové impulzy. Místnosti stejně jako reproduktory rezonují vždy jedinečným způsobem v odpovědi na různé frekvence, každý reproduktor, každá místnost má tedy svoji specifickou impulzní odezvu. A chytří a šikovní lidé ji dokážou zachytit, digitálně uchovat a co víc, následně dovedou chování daného reproduktoru, dané místnosti digitálně simulovat.

Jeden bystrý popis, říká, že si můžeme IR představit jako polaroidový snímek, kterým jsme zachytili zvuk daného aparátu v dané sekundě hraný přes konkrétní reproduktor, snímaný konkrétním mikrofonem umístěným konkrétní způsobem v konkrétní místnosti…

Jiné vysvětlení říká, že je to, jako kdybychom ze zvuku daného aparátu (reproduktoru) udělali jakousi digitální zavařeninu, uchovali si ho ve sklenici.

IR reproduktorů (reproboxů) se pořizují, velmi jednoduše řečeno, tak, že se přes reproduktor pustí signál obsahující veškeré slyšitelné frekvence, což by mohl být white noise (kde jsou všechny frekvence najednou), ale je to spíše sinusová vlna (kde se objeví všechny frekvence postupně), chování reproduktoru se změří, procesuje a vznikne IR určité hodnoty (uchovává se jako kratičký waw soubor). A následně IR Loader, nebo váš softwarový kytarový aparát v počítači, do kterého tento waw soubor nahrajete, umí pracovat s IR jako s algoritmem s pomocí něhož přepočítá váš vstupní signál. Tedy přiměje signál z vaší kytary a zesilovače, aby se zachoval přesně tak, jako kdyby procházel přes „zkopírovaný“ (simulovaný, zavařený, pomyslným zvukovým polaroidem vyfocený…) reproduktor.

IR reproboxů, kterými je vybaven TC Electronic Impulse IR Response

Jak s pedálem pracovat

Červená krabička velikosti a designu TC Electronic pedálů řady mini má jen jeden otočný knoflík, dvě tlačítka pro listování uloženými IR, velký displej na kterém se nám názvy jednotlivých IR zobrazují spolu s číselným označením přihrádky, do které jsme ho uložili. Nožní spínač můžeme použít dvěma způsoby. Za prvé jako On/Off, tedy zapínáme Impulse IR Loader s příslušným vybraným IR, nebo jej vypínáme a signál prochází nerušeně krabičkou, za druhé při delším přidržení nožního spínače vstupujeme do A/B modu, kdy sešlápnutím vybíráme mezi dvěma IR. Navolit příslušné IR pod mód A nebo B je prosté, a můžeme sáhnout po kterémkoliv IR z uložených (nemusí být vedle sebe). Knoflík ovládá hlasitost výstupu, ale tím možnosti nekončí. Loader nabízí ke korekci zvuku dva filtry globálního nastavení (jejich změny budou platit pro všechny IR), a sice low-shelf filtr a high frequency filter. Objeví se nám po stisku obou listovacích tlačítek najednou a ovládáme je potom knoflíkem hlasitosti.

Jednoduchý software pro práci s Impulse IR Loaderem (přidávání, mazání a organizování sbírky vašich IR) si stáhnete ze stránek TC Electronic

Je libo Marshall, Fender, Engel, Messa…?

Jednotlivé IR mohou reprezentovat nejen reprobox ale také chování nejrůznějších efektů a dokonce celého kytarového aparátu, tedy včetně zesilovače. A náš IR Loader přirozeně IR kytarových a baskytarových zesilovačů (vždy v kombinaci s reproduktorem) také nabízí.

Řadu kytarových puristů představa takto simulovaného zesilovače asi nadzvedne, a i my asi cítíme, že z IR zachycujícího určitý sekundový (nebo několika sekundový) okamžik produkce zesilovače, nemůže virtuální aparát pokrýt chování zesilovače v jeho komplexnosti, ale i IR zesilovačů fungují a můžeme i s nimi docílit uspokojivého a pěkného zvuku. Vždyť i mnohé softwarové simulace aparátů, které používáte v počítači, pracují na základě IR.

Simulace kytarového zesilovače prostřednictvím IR v našem IR Loaderu je velmi zjednodušenou obdobou softwarových zesilovačů, neboť tady nemáme možnost pracovat s ekvalizérem, měnit poměr master a gain a podobně. Impulse IR Loader nabízí pouze jeden otočný knoflík, kterým ovládáme hlasitost, při hlubším ponoření se do ovládání, najdeme ještě zmíněné dva filtry pro práci s vysokými a nízkými frekvencemi.

A co se týká kvality těchto zesilovačů, které máme v továrním nastavení Impulse IR Loaderu k dispozici, vypůjčil bych si bonmot youtubera jménem Henning Pauly (jistě ho znáte): „Nahrál jsem celá alba na mnohem hůře znějící aparáty!“ That’s what he said.

Inženýři z TC věří, že i s čistě malým vybavením, se dá odehrát velký gig. Pro malý červený pedál vytvořili osm IR zesilovačů plus reproduktorů, nazývají je TC Electronic Pedal Platforms IR a uložené jsou ve slotech od 13 do 20. Najdeme zde IR jejich baskytarového zesilovače řady BH, pár kytarových Marshallů (DSL, JCM800, JCM900…), aparát Engl, slavné kombo Vox AC30. IR zesilovače je tu vždy ve spojení s IR klasických reproduktorů.

Co takhle mít náhradní aparát strčený ve futrálu od kytary? Malý loader takovým řešením může být. Signál z něj můžete poslat zvukaři a ostudu si neuděláte. A můžete jej zapojit za efekty ve svém pedalboardu, protože na efekty, například na overdrivy reaguje velice dobře, uložené IR zesilovačů nemají příliš gainu a jsou připravené na to, že je dokrmíte svým oblíbeným zkreslovacím pedálem.

IR zesilovače, kterými je vybaven TC Electronic Impulse IR Response

Tak jaký box vytáhneme dnes?

O čem bych se vůbec nehádal, je kvalita, se kterou technologie IR napodobuje chování reproduktorů (včetně způsobů jejich snímání). K jejich reprodukci slouží Impulse IR Loader především. A za zmíněnou kvalitu v jeho případě dává ruku do ohně autorita z největších, firma Celestion, která ve spolupráci s TC Electronic nabila IR Loader dvanácti IR svých ikonických reproduktorů.

Jak můžeme Impulse IR Loader použít?

V logice věci zapojujeme IR Loader za předzesilovač a následně zvuk posíláme do našeho audio rozhraní, do DI boxu, do PA systému. Podlahové předzesilovače ať už postavené na elektronkách, tranzistorech nebo digitální technologii, které často simulují zvuk klasických zesilovačů, jsou na trhu už hezkou řádku let. Také TC Electronic má k věci co říci, a to řadou svých podlahových preampů Ampworx. Ty nabízejí dva typy výstupů, jeden již simulaci reproboxu obsahuje (u řady Vintage jsou to boxy vybavené reproduktory Celestion Creamback a Celestion Alnico Blue) a druhý výstup je bez simulace reproboxu. Právě do něj můžeme Impulse IR Loader zapojit a mnohonásobně tak rozšířit paletu jeho zvukových možností.

Mezi svými. Využití Impulse IR Loaderu jako rozšíření možností pedálů řady Ampworx

Využití IR Loaderu se přímo nabízí ve spojení s DAW softwarem při nahrávání do počítače, využít samozřejmě můžete softwarový zesilovač, který máte v počítači a IR Loader zapojit za něj. Něco vám ale prozradím, ono to dobře funguje i obráceně, i když by to smysl dávat nemělo.

Velmi dobrým služebníkem se IR stávají v případě, že chcete hrát například na silný lampový zesilovač, vyšťavit ho ke kýženému zvuku, a přitom být potichu a hrát si do sluchátek nebo nahrávat do zvukové karty. Samotný IR Loader vám k tomuhle nebude stačit, musíte nejprve svůj rozjetý zesilovač, od kterého se chystáte odpojit reproduktor, něčím zbrzdit. Lampový zesilovač musí být při použití neustále připojený k reproboxu (reproduktoru) správné impedance, bez toho by shořel. Místo reproduktoru k němu ale můžete připojit takzvaný load box, který imituje impedanci reproduktoru. A pozor, IR Loader od TC Electronic není load box!

Load box sníží energii vycházející ze zesilovače na úroveň signálu linky (line level), takový signál pak můžeme poslat do PA systému nebo jej můžeme nahrávat přes audiorozhraní.  A právě tady využijeme IR Loader, protože zesilovač bez reproduktoru nezní vůbec dobře. Řetězec lampový zesilovač – load box – IR Loader – PA systém (nebo zvuková karta apod.), je pak úžasným řešením, které může zbavit kytaristu tahání těžkých beden, anebo v druhém způsobu využití mu umožní hrát si v noci na kytaru dokonce i přes vybuzený lampový zesilovač.

Zahrajme si něco na akustiku

Snímání akustické kytary (nejen při domácím nahrávání) je věčný problém. Ač máte kytaru vybavenou piezo snímačem i předzesilovačem, nezní to dobře. Tělo kytary tam zkrátka neslyšíte. Ale co kdyby šla zachytit odezva kvalitní akustické kytary pomocí IR, a mohli bychom potom obohatit náš zvuk? Jistě, že to jde. A velice dobře. A pětice IR akustických kytar, které nám lidé z TC uložili do loaderu, se stává dalším příjemným překvapením tohoto pedálu. Zní to opravdu pěkně.

Uložená IR pro použití s akustickou kytarou

Závěrem aneb reprobox i divadlo do kapsy

Paradoxně vzhledem ke své jednoduchosti a nenáročnosti na muzikantovu peněženku nabízí Impulse IR Loader rozsáhlé možnosti použití a je schopný vyléčit nejednu kytaristovu bolístku. Osobně mne malý červený pedál baví tou jednoduchostí a jasnou logikou ovládání. A když nad věcí trochu zapřemýšlíte, otevírá se v té malé krabičce obrovský prostor pro experimenty. V jednom poměrně odborném textu o IR jsem našel odkaz na stažení IR prostor jako je místnost nebo divadlo. Naládoval jsem je do loaderu a co, myslíte, že se stalo? Ano, získal jsem reverb. A co třeba dělá s IR berlínský umělec Hainbach?

autor: Martin Filip

Ale ano, s kompresorem pro baskytaru Spectra Comp od TC Electronic si vyhrajete dokonale. A knoflíků pro nastavení parametrů najdete při podrobném pohledu mnohem víc. Tolik, že je všechny ani nevyužijete. Jen je potřeba podívat se TonePrint pedálu od TC do duše, ponořit se do tmavě modrých hlubin, do oceánu možností jeho nastavení.

Na první pohled to vypadá jako velmi prosté zařízení s jedním knoflíkem, aplikace TonePrint ovšem odemyká jeho rozsáhlé možnosti. 

Kompresor, kompresor… Všichni mluví o nějakém stlačování, či dokonce zmenšování objemu, ale málokdo dodá, co stlačujeme. Plyn? Směs benzinu se vzduchem? Nebo třeba ždímeme houbu na nádobí? 

Stlačujeme dynamický rozsah, zní odpověď. V audiotechnice se používá kompresor dynamiky, milí muzikanti.

A právě pro baskytaru, jako nástroj s velikým dynamickým rozsahem (práskněte do éčka palcem a pak zahrajte něco prsty na vyšších strunách) se kompresor velmi často používá.

Spectra Comp je vícepásmový (multi band) kompersor, to znamená, že neomezujeme jedním vrzem dynamický rozsah veškerého signálu vystupujícího z baskytary, ale zařízení tento signál rozdělí do pásem, nejčastěji tedy na basy, středy a výšky (a tomu už my baskytaristé rozumíme) a pro každé z těchto pásem umožňuje nastavení komprese vstupního signálu zvlášť. 

Spectra Comp využívá stejný kompresní algoritmus MD3 jako ve studiovém nástroji firmy TC Electronic System 6000. 

Podlahový efekt vyžaduje standardní napájení adaptérem o hodnotách 9 V a 100 mA. Adaptér není součástí produktu. 

Úvod do studia komprese 

Při práci s jakýmkoliv kompresorem nastavujeme práh komprese (threshold), to je jakési naše maximum a přístroji říkáme, aby vstupní hlasitost, která tento práh překračuje, stlačil. Jak moc? O tom rozhodujeme kompresním poměrem (parametr ratio), ten určuje, jak moc přístroj omezí hlasitost výstupního signálu v závislosti na tom, o kolik vstupní signál svou hlasitostí překročil náš práh. Příklad: ratio 4 : 1 si kompresor přeloží tak, že každý přírůstek hlasitosti nad prahem o 4 dB převede na výstupu na nárůst hlasitosti pouze o 1 dB.    

Kompresor tedy chytá nechtěné přebytky hlasitosti, které ulétly nad náš práh, a stlačuje je dolů. Důležitou roli přitom hraje jeho rychlost – jak rychle, jak prudce je stlačuje, to určuje parametr attack. A když už neviditelná ruka kompresoru stlačí křivku signálu dolů, kdy ji zase pustí? O tom rozhoduje parametr release. Pokud attack nastavíme příliš tvrdě, může to znít nepřirozeně, stejně tak pokud release uvolníme moc brzy. Jenomže moc pozdě jej uvolnit také nechceme, protože budeme co nejdříve hrát další tón. Co s tím? Na to mají některé kompresory, a Spectra Comp samozřejmě také, parametr hold, který podrží probíhající fázi.

Pro pochopení práce kompresorů a hlubší studium tohoto tématu doporučuji tento srozumitelný článek v časopise Muzikus.

Nastavujeme threshold, ale mluvme klidně o sustainu

Tolik parametrů, a přitom na efektu od TC vidím jen jeden knoflík? Ano, je tam jeden a zastává (nejčastěji) funkci treshold all, tedy práh komprese souhrnně pro všechna tři pásma – v určitém nastavitelném poměru snižujeme jedním knoflíkem prahy komprese pro basy, středy a výšky. Pokud potenciometr otočíme úplně doleva, je otevřený na nekonečno, nestlačuje žádné špičky signálu. Otáčením doprava práh snižujeme, stále důrazněji stlačujeme signál do méně dynamicky rozptýleného proudu. Výrobce pojmenoval tento samojediný knoflík Sustain a připomíná tím, že důsledkem komprese je, že se nám signál zhutní a zároveň prodlouží, proto ten sustain.

Kompresor tedy stlačuje nadbytečné špičky signálu, ale to by nám pro dobrý a vyrovnaný zvuk nástroje nestačilo. Kouzlem kompresoru ale je, že současně zvyšuje celkový zisk signálu a tím kompenzuje (zesiluje) slabá místa. Tento proces se nazývá make-up gain, tedy automatické dodatečné zesílení. V některých TonePrintech vytvořených výrobcem spolu se známými baskytaristy, tedy algoritmech, které si můžete do svého Spectra Comp nahrát, je tento efekt záměrně využitý, posílený a vaše basa se mění v hlasitý burácející Boeing, tak bacha na to.  

Díky aplikaci TonePrint se dostanete kompresoru Spectra Comp do střev a můžete svůj tón formovat velmi detailně. Print screen z aplikace ukazuje, že máme co do činění s vícepásmovým kompresorem.

A odpověď na zmíněné „chudé“ vybavení malé modré krabičky jediným knoflíkem? Tím se dostáváme k tomu, proč efekt disponuje vstupem pro USB kabel. Do počítače, tabletu nebo i chytrého telefonu si můžete stáhnout aplikaci TonePrint, kde se ke všem těmto parametrům, a ještě k dalším dostanete. A ponoříte se tím do zmíněného oceánu možností. Bylo by velmi snadné se v něm utopit, ale jsou tady přece TonePrinty!

TonePrinty jsou algoritmy, které firma vytvořila se skvělými a zkušenými muzikanty, kteří si ten, který pedál nastavují k obrazu svému. V případě krabičky Specta Comp si můžete vybírat z algoritmů, které kompresor připraví pro nejrůznější techniky hry, v nejrůznějších stylech a s nejrůznějším pohledem na věc. 

TonePrint od Philipa Bynoea udělá z vaší basy pumpující funky buldozer, ale vybrat si můžete i jiný pamlsek z bonboniéry.

Máte tu skvělá nastavení pro techniku slapu například od Idy Nielsen (která spolupracovala s Princem), Winstona Biseta, MonoNeona a dalších. Své dva TonePrinty tady má Janek Gwizdala, jeden pro hraní akordů a druhý nazval v souladu s účelem SynthLeadComp a doporučuje jej třeba těm, kteří používají hodně efektových pedálů. Máte tu trash-metalovou basu od Jacka Gibsona (Exodus), jen trošku okořeněný tón baskytary od Frederica Malamana, nakrmení signálu pro pasivní baskytaru od Nik West (Prince, John Mayer, Glee…), rychlý a průrazný, a přitom elegantní tón od elegantního Nathana Easta (Fourplay) a další a další algoritmy.

TonePrint aplikace je jednotná pro všechna zařízení od TC Electronic, která tuto technologii podporují, vyhledáte si v ní daný efektový pedál a pak už si vybíráte z nabídky TonePrintů. Vybraný algoritmus do pedálu nahrajete buď pomocí zvukového signálu, který vyšlete ze svého mobilního telefonu do snímačů baskytary připojené k efektu, nebo pomocí USB připojení.

Při propojení pedálu s počítačem pomocí USB se vám otevírá pohodlnější výběr a přenos TonePrintů. Stačí jimi jen listovat, na vybraný TonePrint kliknout a pedál již zareaguje a daný algoritmus do sebe nasaje, není třeba jej ukládat do pedálu – vyzkoušíte jej, zahrajete si na něj a hned můžete kliknout na další a zkoušet něco nového. Do pedálu si uložíte až vybraný TonePrint a kabel můžete odpojit.

Použijte šablonu pro vytvoření vlastního TonePrintu

Výše zmíněný oceán možností představují nejen hotové algoritmy, ale také možnost si vlastní algoritmy vytvořit. K tomu slouží takzvané TonePrint Templates, tedy šablony nastavení, které můžete upravovat a výsledek si uložit jako vlastní TonePrint. A právě pomocí šablon se dostáváte k výše zmíněným parametrům kompresoru, které můžete velmi variabilně upravovat. Konkrétně například k prahu komprese pro basy, středy i výšky a pro celek, stejně tak v těchto kategoriích nastavujete parametry ratio, attack, release a hold. 

Nastavovat anebo vypnout můžete také automatický make-up gain. Jedinému knoflíku můžete přiřadit i jinou funkci než treshold all, jako je to v původním nastavení, anebo dokonce tři funkce najednou. Zároveň můžete formovat křivku, po které se parametr ovládaný knoflíkem pohybuje. V aplikaci tohle všechno pěkně uvidíte, zobrazované hodnoty a křivky na pohyby potenciometru v reálném čase reagují.

V aplikaci TonePrint můžete vypnout automatické dodatečné zesílení, nebo jej naopak podrobně nastavit. Knoflíku sustain můžete přiřadit i jiné funkce a křivku, kterou otáčení knoflíkem kopíruje, můžete tvarovat (dvojitý kroužek ukazuje, kde se právě pohybuje jezdec potenciometru).

Komprese bez kompromisů

Domnívám se, že tak všestranný a zároveň tak kompaktní kompresor pro basu jako je Spectra Comp od TC Electronic jinde na trhu neseženete. Rád bych vyzdvihl, že technologie TonePrint získává v tomhle případě ještě jiný význam, než je například to, že vás zvuk nastavený mistry baskytaristy může inspirovat, nebo že budete používat nějaký efekt přesně stejným způsobem jako oni. Speciálně u kompresoru technologie TonePrint plní zároveň funkci edukativní – nastavit kompresor tak, aby účelně podpořit tón vašeho nástroje a ten zafungoval ve výsledném mixu kapely nebo nahrávky přesně tak, jak má, není vůbec jednoduché. Díky TonePrintům máte možnost se leccos přiučit a zároveň poznat, co všechno kompresor dokáže. A pak se třeba vydat cestou vlastního experimentování a objevování. Tak ať to tlačí! Vyždímejte z vašeho tónu, co se dá!    

autor: Martin Filip

Plethora X3 je mladší a menší sestrou multiefektu Plethora X5, který dánská firma TC Electronic uvedla na trh před několika lety. Princip nového multipedálu je naprosto stejný jako u X5 s několika na první pohled jasnými změnami. Nejjednodušeji řečeno: máme tu tři nožní spínače vedle sebe, tedy okamžitý přístup ke třem TC Electronic pedálům zapojeným za sebou. U modelu X5 to bylo pět spínačů a pět pedálů. 

Méně je někdy více, rád bych k tomu dodal. Je na každém, zda preferuje mít okamžitý přístup k pěti pedálům, nebo je skromnější. Pro mne dává malé balení velký smysl, tři modelingové efekty najednou jsou samy o sobě „až až“. A mluvíme-li o třech, jde o výběr tří efektů pro každý jednotlivý virtuální pedalboard, kterých si můžeme do Plethory X3 uložit 127. Multiefekt nám umožňuje používat patnáct různých efektových pedálů dánské firmy v obrovském množství kombinací a díky technologii Tone Print také v obrovském množství variací.

Na místě je třeba poznamenat, že slovo plethora, v češtině používané jako pletora, znamená plnost, naplnění nebo také nadbytek a přemíru něčeho.

Jak si pan Vorel nakouřil Plethoru 

Plethora X3 je moc hezká kovová krabička v matně bílém provedení. A je docela těžká, představuje masivní kousek kytarového vybavení, který snese i hrubší zacházení. V balení k němu dostáváme i adaptér. Multiefekt se nastartuje ihned po jeho připojení, není tu žádné On/Off tlačítko. V krabici je i USB kabel, protože Plethoru můžeme připojit k počítači a její nastavení a nastavení příslušných efektů hlouběji editovat.

TC Electronic udivuje kytaristy, baskytaristy a další muzikanty už hezkou řádku roků, jsem si jistý, že čtenáři těchto řádků se s jejich efekty již setkali. Sám sleduji TC Electronic efekty jako zákusky ve vychlazené vitríně cukrárny a některé již skončily v mém žaludku, oprava – v pedalboardu. 

Teď si ale cukrář TC Electronic podřezává pod sebou vlastní živnost, když všechny své efekty postavené na digitálním procesování předhazuje dětem před cukrárnu v jedné bílé dortové krabici narvané tak, až se víko nadzvedává. Přitom za ně žádá zaplatit méně než za tři jednotlivé zákusky. Trochu se obávám, že pan TC skončí jako pan Vorel, který si pěkně nakouřil pěnovku.

Kromě modulací také třeba looper, kompresor nebo cabinet simulator

Plethora X3 obsahuje pedály digitálně procesované, jde o efekty (zejména) modulační, nenajdeme tu tedy overdrive, distortion nebo booster. Zato ale flanger, phaser, tremolo, vibrato, chorus, pitch shifter, delay, reverb, octaver, harmonizer a spolu s nimi také looper, kompresor, doubler a noise gate.

Obsažené efektové pedály: Helix Phaser, Viscous Vibe, Tape Deck Looper, Hall Of Fame 2 Reverb, Flashback 2 Delay, Sub n Up Octaver, Brainwaves Pitch Shifter, Corona Chorus, Hypergravity Compressor, Mimiq Doubler, Vortex Flanger, Pipeline Tap Tremolo, Quintessence Harmony, Sentry Noise Gate a Shaker Vibrato.

Pokud se v menu pedálu ponoříme hlouběji do oddílu Settings, zjistíme, že nám Plethora X3 zároveň nabízí simulace kytarových beden. V původním nastavení jsou vypnuté, můžeme si je ale jednoduše na pedalboardu nastavit a pak si vybírat z osmi kytarových boxů a jednoho basového. Oceníme je při použití Plethory bez kytarového aparátu, například při zapojení přes zvukové rozhraní do počítače nebo při přímém zapojení do mixpultu. 

Zařízení zpracovává i vydává mono nebo stereo signál, proto tu tady také máme čtveřici zdířek pro zapojení jacků na zadní straně. Stejně tak tu je zdířka na USB kabel a zdířky MIDI In a MIDI Out. Posledně jmenovaný vstup a výstup můžeme použít pro připojení MIDI ovladače, kterým budeme snadněji nastavené pedalboardy a efekty vybírat a listovat jimi.

Rozepínání knoflíků

Plethoru chápejme jako pedalboard v jednom kusu. Na vrchní straně pedálu máme tři bytelné nožní spínače, každý je určený jednomu ze tří oddělení pedalboardu a nad každým spínačem máme barevný displej. V zásadě tedy před sebou máme tři efekty, každý s vlastním displejem. Nad displeji jsou dva větší knoflíky, jde o otočné přepínače, které postupují zoubek po zoubku a kterými listujeme mezi efekty (levým knoflíkem) nebo jejich Tone Printy (pravý knoflík) a stiskem těchto knoflíků svou volbu potvrdíme. Tři menší knoflíky uprostřed (výrobce je nazývá Hot Knobs) slouží k nastavování parametrů příslušného efektu. A pak tu jsou dva páčkové přepínače: ten nalevo přepíná mezi volbami Play a Edit (na jednotlivý pedalboard tří vybraných efektů hrajeme nebo jej editujeme), páčka napravo slouží k listování uloženými pedalboardy. 

Uložit si můžeme až 127 pedalboardů, tedy kombinací až tří efektů.

Více než jen On/Off nožní přepínače

Zastavit se je ještě třeba u nožních přepínačů. Efekty jimi zapínáme a vypínáme, to je jasné. Méně jasné už je, že po stisku dvou tlačítek najednou listujeme seznamem pedalboardů nahoru nebo dolů. A pak mají tlačítka ještě dvě schopnosti, které nejsou na první pohled zřejmé. 

Jednak jimi můžeme příslušným efektům nastavovat tap tempo, tedy opakovaným sešlápnutím určíme tempo, ve kterém bude daný efekt fungovat (zcela nejjasnější to je u delaye). 

A pak je tu ještě technologie MASH, díky které každý z nožních přepínačů pracuje jako malinký wah wah pedál nebo whami pedál, kdy silou (hloubkou) stisknutí přepínače ovlivňujeme na krátké dráze jeden z parametrů některých efektů. Pěkně to funguje například u efektu Brain Wawes Pitch Shifter (který můžeme pomocí Tone Printu změnit i přímo na známý whamy pedál), nebo v Tone Printu nazvaném Crys efektu Flasback 2 Delay, kdy silou stisku spínače zesilujeme odezvy delaye, které zároveň procházejí modulací, a zesilujeme je až nad úroveň původního signálu. 

Zásadní výhodou funkce MASH je, že křivku, po které se stiskem spínače v příslušném parametru pohybujeme, můžeme nastavit po připojení pedálu k počítači. 

Zleva doprava

Trochu matoucí pro uživatele zvyklé na tradiční design kytarových efektů může být, že pořadí pedálů, které virtuálně zapojíme v Plethoře X3, jde zleva doprava. Obvykle zapojujeme do pedálů kytaru zprava a zleva máme výstup jdoucí do aparátu. V oddíle Settings můžeme tohle nastavení změnit, ale bohužel se nezmění pořadí tří knoflíků dedikovaných k jednotlivým efektům, proto nemá taková změna příliš význam.

Looper na palubě

TC Electronic vyrábí jeden z vůbec nejprodávanějších looperů na globálním trhu, Ditto v jeho nejrůznějších variacích. Looper firma zabudovala i do Plethory, tady jej ovšem nazývá Tape Deck Looper, snad kvůli animované ikoně na displeji, která symbolizuje páskový magnetofon. Looper se ovládá jen jedním nožním spínačem a bohužel mu nejsou přiřazené další spínače, které by se hodily jako funkce stop nebo clear pro vymazání poslední přidané smyčky a podobně. Nahrazuje je zdvojené, respektive dlouhé sešlápnutí spínače stejně jako na nejjednodušším Ditto Looperu. Tento nedostatek ale řeší MIDI, protože právě tyto funkce můžeme MIDI ovladači přiřadit.  

Specifická nastavení

Pomocí levého knoflíku pro výběr efektů (jsme-li v módu Edit) můžeme na konci seznamu najít vstup do menu Settings. Tady lze jednak nastavovat specifika pro každý jednotlivý uložený pedalboard (třeba který z parametrů efektu bude ihned přístupný k úpravě v módu Play), a jednak zde nastavujeme parametry globální, kde zapínáme Bluetooth připojení, zapínáme simulaci kytarových boxů, nastavujeme MIDI, upravujeme chování displeje…

Bluetooth nám slouží k tomu, abychom s multipedálem propojili smartphone, tablet nebo počítač a přenášeli do něj nové algoritmy Tone Print.

Tone Print si můžeme také sami vytvořit pomocí Tone Print editoru v počítači. Tam se dostaneme k podrobnějšímu nastavení parametrů než třemi knoflíky na pedálu.  

Jak na to

Plethora X3 poskytuje dva základní módy, ve kterých s multipedálem pracujeme. I v módu Play můžeme upravovat parametry všech tří efektů, které máme aktuálně vybrané v pedalboardu. Ovšem vždy jen jeden parametr ze tří u daného efektu. Který, to nám ukazují malé ikony otočných potenciometrů na displeji a jejich popisek. Například na levé straně pedalboardu mám nastavené TC pedál Alter Ego Vintage Echo. Ikona tří potenciometrů mi ukazuje, že tomuto pedálu je určený levý potenciometr a vedle něj popisek ukazuje 189 BPM. To znamená, že v módu play mohu u alter Alter Ega nastavovat čas zpoždění, tady udávaný v úderech za sekundu. Pokud začnu dedikovaným knoflíkem otáčet, zobrazí se mi na displeji, který patří k tomuto efektu, všechny tři nastavitelné parametry Alter Ega (Time, Level a Feedback), ale vysvícený je pouze Time. Měním tedy čas zpoždění, trochu překvapivé je, že při otáčení se mi hodnota neukazuje v BPM, ale v procentech (spolu s grafickým zobrazením toho, jak moc je knoflík otočený doprava).

Chci upravit více parametrů, než jen Time? No problem. Překlopím levý páčkový přepínač z polohy Play do polohy Edit a Alter Egu teď patří všechny tři knoflíky a nastavuji time, feedback a level. Druhým překvapením je, že pokud nastavuju v tomto módu Time, zobrazuje se mi tentokrát v procentech a nově v milisekundách. Možná to je trochu matoucí, ale cítím za tím dobrý úmysl výrobce poskytnout nám všechna tři jednotková vyjádření času delaye (tedy procenta, BPM a ms). Podobně u nastavování hlasitosti ozvěny (Level) mám v módu Edit k dispozici dvě veličiny – procenta a decibely (ty jdou od –75 dB do 0 dB, nastavuji tedy v tomto případě ozvěnu maximálně do úrovně hlasitosti původního tónu).

Co mi ukazují displeje, když edituji

Důležité je popsat, že v základní obrazovce módu Edit mi tři displeje zobrazují: vlevo vybraný efekt, uprostřed nastavitelné parametry vybraného efektu a vlevo vybraný Tone Print daného efektu.

Pokud si to rozebereme podrobně, mám jako aktuálně vybraný efekt vlevo vysvícené Alter Ego Vintage Echo, nad a pod tímto vysvíceným nápisem, mi Plethora ukazuje méně výraznou barvou dva nejbližší efekty, které mohu zvolit do tohoto slotu místo echa, pokud budu listovat levým výběrovým knoflíkem. V tomto případě tu mám Shaker Vibrato a Bypas Empty – podívejme se, prázdné místo bez ovlivnění signálu! To je další dobrá zpráva, mohu si nastavit příslušný slot jako prázdný, třeba v případě, že potřebuji mít jistotu, že nesepnu jiný efekt, než chci.

Prostřední display mi aktuálně ukazuje, jak mohou Vintage Echo ovlivňovat příslušným knoflíky (Time, Feedback a Level).

A pak je tu třetí pravá obrazovka, možná ta nejvíc vzrušující. Ukazuje mi vybraný Tone Print. A poděkujte mi, právě jsem vám to spočítal, na výběr máme u Alter Ego Vintage Echo 48 Tone Printů, které si volím pravým otočným voličem. Možná jsem to spočítal špatně a je jich rovných padesát, každopádně chci říct, že na výběr mám nesčetné množství algoritmů, které vytvořili inženýři z TC Electronic, nebo umělci, které pro to firma oslovila. Podle údajů výrobce mohou mít v Plethoře u každého efektu 75 uložených „toneprintů“. 

Pokud přepnu do módu Play, display mi vybraný algoritmus popisuje, a nejen to, ukazuje mi i jeho autora, mám tu konkrétně Copykat 4+8 s podpisem Andy Martin. Kdo to je? Jsem si jistý, že jste ho už potkali, Andy Martin více než deset let na YouTube představoval kytarové i baskytarové pedály a další vybavení na kanále ProGuitarShopDemos, dnes ho tam najde na kanále Reverb a zejména na jeho osobním YouTube účtu. Takže tenhle skvělý kytarista, jehož dema nikdy nebyla založená jen na náhodném kroucení knoflíky, ale která ukazovala příslušné vybavení v promyšleném hudebním kontextu, nám připravil své preferované nastavení delaye. V Plethoře najdeme mnoho jeho „toneprintů“ pro mnoho TC Electonic efektů a mnoho Tone Print algoritmů, od mnoha dalších umělců.

Co můžeme dělat s MIDI?

Pro lepší ovládání efektů a pedalboardů můžeme použít MIDI přepínač efektů. V zásadě můžeme pomocí MIDI ovládat následující parametry: listování seznamem pedalboardů nahoru a dolů, zapínání a vypínání každého ze tří navolených efektů, ovládání jednotlivých knoflíků pro nastavení efektů (Hot Knobs) a dávat příkazy looperu (Record, Play, Clear, Pause). 

Zkuste si to

O multiefektu Plethora X3 se toho dá napsat nejméně třikrát tolik, lepší než slova je ale osobní zkušenost. Zařízení se určitě vyplatí vyzkoušet. Jde o velmi praktické balení skvělých a mnoha muzikanty prověřených efektů TC Electronic. Jeho logika je zcela jasná a uživatel rychle pochopí, jak s ním zacházet. Kreativitě zdar! 

autor Martin Filip

Začněme tím, co naše oči zachytí jako první, tedy ovládacími prvky. Hlasitost efektu si můžete přizpůsobit pomocí funkce Master Volume, ale pozor, ta nijak neovlivní váš čistý kanál. Pak je tu Feedback čili volba počtu opakování signálu a rovněž času zpoždění pomocí potenciometru Delay Time. A protože Bucket Brigade má taky vestavěnou modulaci, kterou zapínáte či vypínáte přepínačem On/Off, další ovládací prvek nese označení Depth. Jeho prostřednictvím si tedy nastavíte úroveň hloubky modulace.

Zdůrazněme, že slovo analogový v názvu přístroje není marketingový trik, digitální obvody v této „pastičce” opravdu nenajdete. Je to zřejmé už ze spojení slov Bucket Brigade, jež je rovněž součástí názvu modelu. Je totiž odvozené od čipů nazvaných BBD, tedy Bucket Brigade Device, které TC Electronic s úspěchem používá už docela dlouho (více v boxu).

Pestrá zvuková škála

Není proto divu, že výsledný zvuk je díky analogové technologii oproti digitálu znatelně kulatější a přirozenější, zkrátka příjemnější. A když se tomuhle drobnému přístroji pořádně podíváte na zoubek, zjistíte, že dokáže váš kytarový projev obohatit o velmi širokou škálu zvukových variant. Poskytne vám totiž celou řadu velmi zajímavých a funkčních úprav čistého i zkresleného zvuku. Pedál působí mimořádně všestranně a nabídne toho fakt hodně: od rychlých opakování přes zvukové hloubky až po dlouhé delaye se zajímavou modulací. Samotný Delay Time zvládne až 600 ms, což je nepochybně hodnota, se kterou už se dá leccos udělat.

Úspěšné BBD čipy ve frontě
Čipy BBD, tedy Bucket Brigade Device, respektive tzv. Analog Delay line, což je vlastně síť elektrických, kaskádovitě zapojených prvků, byla vyvinuta už v roce 1969. Autorství je připisováno F. Sangsterovi a K. Teerovi z Philips Research Labs v Nizozemsku. Od té doby byly BBD ve většině aplikací pro zpracování signálu nahrazeny zařízeními, která používají digitální zpracování signálu. Výjimkou jsou pouze speciální aplikace, jako třeba právě kytarové efekty. A pro zajímavost, název Bucket Brigade vychází z analogie s pojmem kbelíková brigáda, který se používá pro označení řady lidí stojících za sebou a předávajících si kbelíky s vodou.

Zmíněná funkce modulace celkový dojem z přístroje ovlivní celkem hodně, dokáže totiž vytvořit opravdu pěknou zvukovou hloubku. Otočením ovladače Feedback doprava pak vznikne slušné psychedelické šílenství, zvlášť ve spojení zpětné vazby s rychlým opakováním. Výsledný zvuk už totiž žije svým vlastním životem, protože samovolně osciluje kolem vytvořeného shluku tónů.

Elektronika přístroje je zasazena do odolného kovového šasi. Čili toho, že byste ho při drsnější manipulaci nohama mohli poškodit, se prakticky nemusíte bát. A jak už jsem předeslal, pedál je opravdu malý, což má pochopitelně své výhody i nevýhody. Skvělé určitě je, že vám v pedalboardu nezabere tolik místa. Jelikož současně disponuje kompaktním designem, což mimo jiné znamená, že konektory nejsou umístěné po stranách, jak to obvykle bývá, ale na čele přístroje, docela dost to usnadní jeho umístění v pedalboardu. Můžete ho tak připevnit do těsné blízkosti dalších pastiček, aniž by konektory překážely.

Ale i nevýhody

Co naopak ne každého potěší, je skutečnost, že přepínač modulace On/Off je malý a k tomu namáčknutý do blízkosti dalších ovládacích prvků. Je tedy jasné, že manipulace s ním během hraní nebude žádná hitparáda.

Další vadou na kráse je umístění ovladače rychlosti modulace. Ta totiž není dána napevno, jak by se mohlo zpočátku zdát. Trimmer vývojáři umístili dovnitř pedálu, a tak pokud budete chtít rychlost modulace měnit, nezbývá než provést rychlou proměnu v mechanika. Musíte odšroubovat nejen kryt přístroje, ale také matice na jackovém vstupu a výstupu. Tenhle krok si neumím vysvětlit ani snahou udělat pedál co nejkompaktnější. Ovladač rychlosti modulace by se totiž na hlavní desku určitě vešel.  

Navzdory tomu ale platí, že Bucket Brigade Analog Delay je rozhodně zajímavý produkt za velmi příjemnou cenu, který stojí za vyzkoušení.

Parametry

• Ovládání: Depth, Vol, Delay, Feedback a Mode switch
• Vstupy: 1x Mono
• Výstupy: 1x Mono
• True Bypass: Ano
• Rozměry: 95 x 57 x 56 mm
• Hmotnost: 0,3 kg
• Napájení: 9V Adaptér
• Adaptér součástí: Ne
• Země výroby: Thajsko

autor Martin Zika